• Aktuality
• Kurzy a výcviky
• Články
• Rozhovory
• Organizace
• Archiv
• Linky
• Kontakt

Weber, J. (2017): Jistota a svoboda v muzikoterapii

Jistota a svoboda v muzikoterapii

Jak vnímáme jejich protipóly a vznik potencionálního prostoru pro terapii?

 

Ph.Dr. Jana Weber, PhD., MT-BC, SFMT, MA

 

Proč právě jistota?

Když jsem před mnoha lety začínala pracovat jako muzikoterapeutka na forenzní psychiatrické klinice v New Yorku, jedním z prvotních principů naši práce bylo vytváření bězpečného prostředí pro klienty. Ti, přicházející z různých koutů světa s odlišnými kulturními zvyklostmi a zkušenostmi, evidentně potřebovali místo, kde se budou cítit dobře. Bylo to pro mne tedy jedno z prvních pravidel, které jsem na pozadí všech životních příběhů našich klientů (většinou s kriminální historií) tehdy jako začínající muzikoterapeutka velmi intenzivně vnímala. Ať jsem se potom během následujících let své praxe podívala kamkoliv mezi mé své kolegy v pomáhajících profesích pracujících s celou plejádou různých populací, tento faktor se v určité míře vždy a znovu objevil. Autistický klient vyžadující v prvních fázích terapie naprosto stejný (jemu známý) postup aktivit, počínaje místem, kam si po příchodu položí boty, konče pokaždé výběrem naprosto stejných hudebních nástrojů. Senior trpící demencí, jemuž prokazatelně velmi pomáhá muzikoterapeutická práce založená na prvcích reminiscence. Psychiatrický klient trpící postraumatickou stresovou poruchou, pro kterého je důležitá (kromě jiného) také kvalita sociálního zázemí. Jistě mi tedy dáte za pravdu, že faktor bezpečí a jistoty, ať v jakékoliv formě, provází každý terapeutický vztah.

Proč právě svoboda?

Stejně jako se zabývám výše uvedeným faktorem jistoty, během posledních  let mé praxe si při práci s klienty stále více uvědomuji další velmi důležitý faktor a tím je pocit svobody, pocit uvolnění a odpoutání od stereotypů. Tento faktor hraje podle mého názoru v muzikoterapii také velmi zásadní roli. Jen pro příklad: Schizofreničtí klienti připravující se po mnohaletém pobytu na forenzní psychiatrii k přechodu do běžného života. Klient s pohybovými problémy procházející rehabilitací atd. Tedy směřování od jakéhosi omezení k otevřenosti, volnosti.

Proč se ale v tomto článku zabývám těmito zásadními a pro většinu terapeutů tak běžnými temíny? Oba faktory totiž podle mého názoru mohou velmi zásadně ovlivnit muzikoterapeutickou práci. Mohou být velmi odlišně vnímány, mohou mít mnoho významů a mohou být také symbolizovány velmi odlišnými kvalitami.

V první řadě je třeba vycházet z potřeb klienta, který k nám přichází. Vezmeme jako příklad výše uvedeného autistického klienta. (S dovolením budou následující příklady velmi zjednodušené.) Jeho „terapeutická cesta“ by mohla směřovat od aktivit, které zná, které mu navozují pocit bezpečí k aktivitám, které jsou odpoutány od stereotypů. Tedy k aktivitám, které kontroluje klient sám a není jimi ovládán. Velmi jednoduše řečeno  je to tedy cesta od jakési jistoty, která zde není nutně vnímána jako pozitivní, k uvolnění např. s možným rozvojem v oblasti sebeobsluhy. Proti tomu pro klienta trpícího demencí, jehož běžná realita je stále větší dezorientace v situacích, které doposud znal, bychom mohli „terapeutickou cestu“ chápat jako hledání či propojování posledních ostrůvků ve vzpomínkách, které klientovi dopřejí alespoň částečný pocit bezpečí a jistoty. Tedy od jakési „svobody“, která je v tomto smyslu negativní, ke struktuře, tedy k jistotě.

Na jedné straně zde tedy máme pocity svobody, pohybu a uvolnění, které ale mohou také symbolizovat nejistotu, dezorientaci a obrovské prázdno. Na druhé straně pak pocity jistoty a bezpečí, které mohou v mnoha případech symbolizovat svázanost a dryl. Mezi těmito dvěma póly, jejichž význam (ve smyslu pozitiva a negativa) by měl být kvalifikován pouze v souvislosti s potřebami konkrétního klienta, vnímám obrovský prostor.

Jistota  - Svoboda - Hudební interpretace - Improvizace

Během své muzikoterapeutické práce s klienty s mentálním postižením (s některými pracuji v individuální muzikoterapii již přes osm let) se mi otevřely dvě velmi zajímavé paralely. Jde v podstatě o úhel pohledu při výběru muzikoterapeutických technik v souvislosti s výše uvedenou tématikou. Mezinárodní muzikoterapeutické školy se jedna od druhé velmi často odlišují výběrem, využíváním a konečně i dělením a řazením muzikoterapeutických metod a technik. Jistě mi mnoho z vás dá za pravdu, že orientace v těchto zahraničních muzikoterapeutických přístupech je často velmi složitá a terminologicky matoucí. Pokud budeme tedy hovořit o dělení muzikoterapeutických technik v rámci české muzikoterapie, využijme zde dělení z knihy Základy Muzikoterapie (Kantor, Lipský, Weber). Autoři zde uvádějí: Hudební improvizaci (klasifikace improvizačních technik), Hudební interpretaci (vokální interpretace, instrumentální interpretace, hudební produkce), Kompozici hudby (variace na písně, skládání písní, instrumentální kompozice, notační aktivity, hudební koláž), Poslech hudby.

Stejně jako jsem výše uvedla dva protipóly mezi svobodou, uvolněním a pocitem bezpečí, jistotou, velmi intenzivně vnímám tuto linii i mezi muzikoterapeutickými technikami. Na jedné straně zde máme volnou improvizaci (ať vokální či instrumentální) a na druhé straně zde máme techniku hudební interpretace prezentovanou např. jako zpěv písně v její dané struktuře se všemi pravidly, týkající se tempa, dynamiky, textu apod.

Pokud se podíváme na výše uvedená fakta, nabízí se nám velmi zajímavý moment. Jednou z možností je totiž vnímat volnou improvizaci jako paralelu právě k uvolnění, svobodě,  ale i v druhém extrému k naprosté dezorientaci a nejistotě. Stejně tak lze vnímat hudební interpretaci v podobě písně jako paralelu k jistotě, bezpečí ale i stereotypu, uzavřenosti a drylu. Na základě výše uvedených srovnání se nám potom samozřejmě otevírá prostor mezi těmito protipóly. Stejně jako je dlouhá cesta mezi pocity naprosté svobody a naprosté  jistoty (v její pozitivní i negativní rovině), je zde i dlouhá cesta mezi volnou improvizací a hudební interpretací. I zde bychom se mohli zamyslet nad technikami, které odpovídají té které úrovni pocitů svobody či bezpečí. Nemyslím si však, že je možné bezvýhradně propojovat např. úroveň poslechu částečně zkomponované písně terapeuta s konkrétními emocemi či psychickým stavem skupiny klientů. To je samozřejmě nereálné. Nechci tedy v žádném případě zobecňovat či nabízet jakousi „kuchařku“ s doporučeními typu: dezorientovaný klient – nutné využití volné improvizace s prvky blues. Na druhou stranu ... nebylo by ale možné hledat podobné paralely na individuální úrovni každého klienta v souvislosti s jeho konkrétními potřebami? Nabízím toto téma k zamyšlní a diskuzi. Jsem totiž přesvědčená o tom, že zohledňování výše uvedených paralel může mít při práci s klienty pozitivní terapeutický efekt.