Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

rssRSS

Odebírat aktuality Muzikoterapie

Gerlichová, M. (2006): Muzikoterapie při rehabilitaci pacientů po poranění mozku

MUZIKOTERAPIE při rehabilitaci pacientů po poranění mozku

Mgr. Markéta Gerlichová
KRL VFN 1LF UK Praha
marketa.gerlich@seznam.cz

Abstrakt. Článek se věnuje užití muzikoterapie při rehabilitaci pacientů po poranění mozku. Této práci se autorka věnuje již 10 let na pracovišti Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze. Autorka je fyzioterapeut, speciální pedagog a muzikoterapeut, též lektoruje kurzy muzikoterapie. S pacienty pracuje v rámci denního stacionáře jako součást působení multidisciplinárního týmu kliniky. V článku jsou zmíněny charakteristické rysy využití muzikoterapie v rehabilitaci i specifické potřeby pacientů po poranění mozku. Dále jsou naznačeny skupinové i individuální formy práce u těchto pacientů.

Muzikoterapie jako jedna z uměleckých terapií působí na pacienty celostně; využívá hudby, rytmu, zvuků, tónu, zpěvu, často v návaznosti na pohyb či výtvarnou tvorbu. Léčebnou metodou je jednak vytváření nebo podílení se na hudbě, tak i její poslouchání, vnímání či jiné kreativní zpracování. Muzikoterapie využívá verbální i neverbální prostředky. Verbalizovat můžeme zpěvem, rytmizací slov, výkřiky či šeptem. Neverbálně pracujeme s hudbou, rytmem i zvuky. Různé části těla rezonují s jinými zvuky a tóny. Pomocí těchto tónů můžeme muzikoterapeuticky pracovat při uvolňování napětí v různých částech lidského těla či naopak na jejich stimulaci. Zpěv a práce s dechem má velký vliv na další tělesné a psychické procesy. Hudba může působit relaxačně, dráždivě či stimulovat energii. V neposlední řadě je hudba, rytmus a zvuky prostředkem vzájemné komunikace a exprese vnitřních světů člověka.

Protože tématem článku je popis užití muzikoterapie v rehabilitaci, začněme odpovědí na otázku: "Co je to rehabilitace...?" Jako nejlepší se mi jeví použít definici Světové zdravotnické organizace [WHO, 1969], že jde o "..včasné, plynulé a koordinované úsilí o co nejrychlejší a co nejširší zapojení občanů se zdravotním postižením do všech obvyklých aktivit života společnosti s využitím léčebných, sociálních, pedagogických a pracovních prostředků…" . Tato definice jasně odhaluje, že proces se skládá z řady složek, přičemž fyzioterapie je pouze jen jedna se složek rehabilitace!

V současném pojetí je třeba rehabilitaci chápat jak ucelenou (komprehenzivní), sestávající se z více složek. Jejich realizace musí být vzájemně propojena - první etapu (obvykle) tvoří rehabilitace léčebná, navazuje rehabilitace sociální. Poté (většinou) rehabilitace pracovní (u dětí a mládeže spíše rehabilitace pedagogická) a mimo toto základní schéma je třeba zahrnovat i další složky rehabilitace: psychologickou, legislativní, ekonomickou, architektonickou, technickou, otázky volného času apod. Ucelenost rehabilitace je dána tím, že se jednotlivé složky vzájemně propojují a koordinují.

Při použití muzikoterapie v rámci rehabilitačního týmu je dobré koordinovat práci s ostatními týmovými specialisty:

Vlastní využití muzikoterapie v rehabilitaci představuje velmi širokou oblast s různými metodikami pro ten konkrétní typ postižení či nemoci. Jako cíle prováděné muzikoterapie u pacientů po poranění mozku se na našem pracovišti zdůrazňují tyto prvky:

1. Sebepřijetí

Jde o snahu pomoci pacientovi přijmout své pozměněné Já, najít nové kvality života.
Pacient často před nehodou zastával důležité funkce a role, teď se musí smířit se svými handicapy, například chodí s pomůckami, je na vozíku či nemůže mluvit. Pacient mnohdy ve svém kreativním zaujetí zapomene na své frustrace a nedostatky - má možnost se realizovat v roli dirigenta, muzikanta, herce …, vidět se z jiného úhlu.

2. Komunikace

Snažíme se uchopit pojem komunikace poněkud ze širšího pohledu. Uvažujeme o verbálním i neverbálním vyjadřování, ale také o vytváření vztahů. Pacient je často šokován, že se nemůže vyjadřovat jako dříve. Jde o to, naučit ho různé formy neverbální komunikace - pomocí hry na nástroje, hry na tělo, posunků, alternativních komunikačních prostředků. Ale pracujeme samozřejmě i s řečí a hlasem. Někteří pacienti se naučí sdělovat mnohem lépe své vlastní pocity a potřeby, než dovedli před úrazem.

3. Socializace

Podstatou socializačního procesu jsou i v muzikoterapii interakce, na jejichž základě pacienti korigují své chování a zaujímají nové role. Klienti se většinou účastní skupinové muzikoterapie, musí tedy spolupracovat s ostatními, naučit se správně prosazovat, ale i nerušit ostatní( to je někdy tvrdý oříšek), pomoci druhému či nabídnout pomoc svou.

4. Vyjadřování emocí

Emoce jsou dle mého názoru velmi důležitou složkou osobnosti člověka, která je dnes poněkud podceněná, ale přesto při harmonizaci člověka nezanedbatelná. Pacienti mají v sobě často sopku potlačených emocí - např. dřív zastávali důležité pozice, nyní mají problémy s autoritou u svých vlastních dětí. Pacienti mají možnost se z konkrétních frustrací vydupat, vybubnovat či vyzpívat …, poté bývají spokojenější, lépe spolupracují. A hlavně si uvědomí, že vůbec nějaké city mají a že se s nimi dá pracovat.

5. Rozvoj rytmu

Mnoho pacientů trpí poruchou rytmického cítění a vyjadřování (jež samozřejmě souvisí se základní diagnosou). Různými cvičeními lze rytmus zkultivovat, což se dále odráží v pohybu i řeči, ale i v časovém uspořádání dne, v řádu aktivit apod.

6. Reedukace pohybu a řeči

Je logické, že vhodná hudba napomáhá přirozenému pohybu. Ale někteří pacienti mají problém sami od sebe vykročit, ale zazní-li rytmická hudba, jakoby dostali prvotní impuls k pohybu. Pokud jde o řeč, typickým příkladem jsou lidé postižení afázií, kteří často dříve zpívají, než se rozmluví. Jistě ale muzikoterapie pomáhá i u jiných řečových vad. Například navozování hlasu lze pomoci vibrací některých hudebních nástrojů apod.

7. Výchova k poslechu

Naši pacienti jsou často zvyklí, že je okolí lituje a stále dokola hovoří o svých bolech, ale velmi pomalu se učí naslouchat jiným. Po poslechu hudby mají např. hovořit o jejím působení na své pocity. Podstatné však je uvolnit se, hudbě se oddat, nechat ji na sebe působit a uvědomit si, jak každého z nás ovlivňuje právě teď, v tomto okamžiku.

8. Posílení koncentrace a pozornosti

Většina pacientů trpí nějakou poruchou koncentrace a pozornosti (což je dáno samozřejmě již organickým postižením mozku). V muzikoterapii se provádějí cvičení, kdy se snažíme o usměrňované odbourávání vnímavosti k určitým prvkům vjemového pole při současné aktivaci požadovaného vjemu. Např. pacient směřuje se zavřenýma očima do míst, kde slyší znít vyšší tóny, jen strunné nástroje apod. I při relaxaci jde o vědomé zaměřování se na konkrétní části těla.

9. Zlepšení paměti

Cvičení na krátkodobou paměť - jde většinou o nějaký typ sluchové analýzy a pokus o její interpretaci či alespoň rozlišení od jiných, popřípadě rozpomenutí se na tento hudební motiv po určité přestávce. Dlouhodobá paměť se reflektuje v muzikoterapii například při rozpomenutí se na dříve známou píseň, skladbu či na událost s ní spojenou.

10. Zapojení postižených částí těla

Například pacient nechce používat svou postiženou horní končetinu. Zvolíme-li pro něj vhodný hudební nástroj, je často tak motivován, že ji začne používat a až po tomto prožitku je schopen přijmout skutečnost, že jejího použití je schopen. V jiném případě si již zvykl být na vozíku, ale současně s fysioterapeuty začal nacvičovat chůzi - jde o to vymyslet takový typ aktivity, aby musel využít chůzi.

11. Odreagování se od problému

Pacient často kudy chodí, tudy se trápí se svým stavem. Např. má-li za úkol hudebně znázornit nějaký konkrétní rituál v životě člověka, je-li motivován, musí svůj problém na chvíli opustit.

12. Umění relaxace

Mnozí lidé se dokáží uvolnit spíše při vhodné hudbě než v tichu. Muzikoterapie používá mnoho typů relaxace - výběr záleží na individuální situaci.

U hospitalizovaných pacientů je třeba dále sledovat následující muzikoterapeutické cíle:

U pacientů po poranění mozku se setkáváme s velmi různorodým klinickým obrazem, různým stupněm postižení a problémy nejrůznějšího charakteru. Zásadní pro příznivou prognosu je včasná rehabilitace - již na odděleních akutní péče (např. ARO, JIP) (jak je běžné v jiných zemích - např. Německo). Tento fakt má velký vliv na výchozí stupeň postižení pacienta. Pohybové postižení bývá jednostranné (hemiparéza) či oboustranné, nebo je těžiště problémů v oblasti kognitivní (paměť, pozornost, prostorová orientace, …). Pohyb je často možný jen s ortopedickými pomůckami (vozík, chodítka, berle, hole). Bývají nejrůznější problémy s řečí a komunikací vůbec - afázie, dysartrie, … (Afázie - porucha nebo ztráta plně rozvinutých a běžně používaných verbálně komunikačních možností, příčinou je poškození řečových oblastí mozkové kůry. Projevuje se nejčastěji nemožností se srozumitelně vyjádřit prostřednictvím verbální komunikace. Dysartrie - postižení tvorby hlásek z důvodu poruchy napětí svalů mluvidel).
Někdy jsou přítomna též smyslová postižení nejrůznějšího druhu.

Pacienti mohou být velmi těžce postiženi, jiní jsou pohybově - třeba i komunikačně - bez problémů a problémy jsou jen drobné, například s prostorovou orientací.

Stacionář pro pacienty po traumatickém poškození mozku, který je na naší klinice, je jediným zařízení pro tento typ pacientů v České republice. Jeho odborní pracovníci tvoří multidisciplinární tým, který zahrnuje lékaře, psychologa, logopeda, fyzioterapeuty a ergoterapeuty, sociálního pracovníka, speciálního pedagoga a další terapeuty.

Společně s našimi pacienty je třeba procházet řadou etap (ne vždy jsou přítomny všechny) vyrovnání se s těžkým úrazem či nemocí:

Při použití muzikoterapie u pacientů po poranění mozku používáme dvě základní formy:

Pro terapii je zásadní určit krátkodobý i dlouhodobý terapeutický plán.

U velmi komplikovaných pacientů může být asistence (člen rodiny, student) jen pokud je žádoucí z hlediska terapie, často se vyskytuje hyperprotektivní přístup členů rodiny, který brání ve větším osamostatňování klienta. Vlastní lekce se sestává z následujících částí:

Individuální forma terapie se užívá častěji u velmi těžce postižených pacientů, lidé v apalickém syndromu (stav blízký vegetativnímu stavu). Využívá se rezonačních nástrojů - přikládáme k dlaním, ploskám nohou, zádům, … Hledáme jakýkoli komunikační kanál, dle principu "bazální stimulace".

Pacient po poranění mozku může být na začátku rehabilitačního procesu člověk s těžkým postižením, na konci soběstačný jedinec s postižením třeba i zanedbatelným, někdo ovšem dosáhne zlepšení třeba jen minimálního. Každý člověk je jiný a má trochu jiné postižení, jiné reakce na svůj stav, odlišnou chuť na sobě pracovat, jinou rodinnou a pracovní situaci.

Muzikoterapeutický proces jde přirozeně analyzovat na rytmické vyjadřování, zpěv, sluchovou analýzu, pohyb při hudbě, exprese pomocí hudebních nástrojů apod. Ale podstatné je především to, že muzikoterapie působí na celého člověka celostně. Jako jedna z forem umělecké terapie může přinášet i významný posun v životní cestě každého jedince.
"Hudba je jako hluboké moře. Stojíme na jednom břehu a vidíme daleko, ale druhý břeh spatřit nemůžeme." (H. Sienkiewicz)

vyšlo též v časopise Arteterapie 2006