• Aktuality
• Kurzy a výcviky
• Články
• Rozhovory
• Organizace
• Archiv
• Linky
• Kontakt

Harvánek, R.(2017): Saxofon v muzikoterapii

Před časem jsem se rozhodl zkusit využít v individuální muzikoterapii svoji dovednost hrát na saxofon. Po zhruba ročním období zkoušení různých aktivit se saxofonem bych konečně rád shrnul svá zjištění a poznatky, které vzešly z tohoto procesu. Dovolím si tvrdit, že saxofon v muzikoterapii má své uplatnění a může v muzikoterapeutické proceduře zastávat významné místo. V dalších částech článku podrobněji rozepíši, co mě k tomuto názoru vede.

Saxofonem lze úspěšně rozvíjet kognitivní schopnosti klienta, například trénovat sluchovou paměť. V tomto případě na saxofon hraji známé lidové písně a nechávám klienta hádat, jak se která píseň jmenuje. Aktivitu můžeme zařadit cíleně na závěr období, po které s klientem opakujeme zpívání určitých písní. Protože aktivita bývá velmi oblíbená, přirozeně podpoří rozvoj koncentrace a myšlení.

Pokud si v muzikoterapii zvolím cíl, aby se klient rozezpíval, může být efektivní využít právě saxofon. Ostatně to také vyplývá z mých zkušeností s vícerem klientů. Slovní výzva ani samotný zpěv někdy nemívají dostatečný potenciál pro připojení klienta k muzicírování zpěvem. Zde může dobře posloužit netradiční zapojení saxofonu, které bude inspirovat a vybízet klienta k tomu si zkusit zazpívat. V takovém případě hraji melodii známé lidové písně. Plusem dechového nástroje je to, že tvoření melodie způsobem vydechování vzduchu má ke zpěvu blíže, než například hraní paličkami na xylofon. Zahrání písně inspiruje a motivuje klienta k tomu se přidat zpěvem, případně to alespoň zkusit.

Hrou na saxofon lze s klienty muzicírovat podobně jako s jinými nástroji. Zajímavá je například souhra ukulele a saxofonu, kdy klient brnká na struny ukulele a já k tomu v akordu prázdných strun improvizuji na saxofon. Je možné vymyslet nespočet dalších variant společného muzicírování za účasti saxofonu. Lze hrát písňovou melodii místo zpěvu ke klientovu bubnování, improvizovat společně s klávesy, s xylofonem… a teoreticky také s píšťalkou, nicméně v tomto případě se u mých spoluhráčů dostavuje více než jindy touha zafoukat si také na saxofon. Rovná flétnička v takové situaci drtivě ztrácí na přitažlivosti. Tím se dostávám k tématu limitace v použití nástroje.

Mechaniku saxofonu (klapky, osičky aj.) jde poměrně snadno rozštelovat. Stačí s nepatrně větší silou za klapku zatáhnout místo jejího zmačknutí a saxofon přestává vydávat kvalitní zvuk, přepískává a nehraje se na něj dobře. Pokud se přesto rozhodnu nechat klienta mačkat klapky na saxofonu, možnosti a výsledek této souhry se nezdají být úměrné jak jeho snaze tak ani mému vynaloženému úsilí na vysvětlení toho, které klapky jak po sobě má mačkat, aby saxofon vydával různé tóny. Mačkání pouze jedné klapky a dělání trylku vnímám spíše jako chvilkové zpestření než jako klíčový cíl pro klienta.

Společná hra na saxofon, kdy klient do saxofonu fouká a kdy já mačkám klapky, bývá opět jen krátkodobý experiment. Většinou se hráčovi nepodaří vyloudit žádný tón, a jestliže ano, tón je nekvalitního a hlasitého zvuku. Na druhou stranu, pokud se i přes zájem klienta o hru na saxofon rozhodnu s ním neprozkoumat tuto oblast, poskytne to příležitost k vědomé práci s hranicemi a možnost tuto limitaci nakonec i zúročit ve prospěch klienta.

Pokusil jsem se stručně shrnout, za jakých podmínek a jakým způsobem může být vhodné v muzikoterapii použít saxofon. Zde nutno dodat, že je určitě mnoho dalších možností, jak tento hudební nástroj v muzikoterapii uplatnit. K podobným závěrům by pravděpodobně bylo možné dospět i s jiným dechovým (dřevěným nebo žesťovým) nástrojem. Plusem dechových nástrojů je vizuální atraktivita a možnost hrou na ně zprostředkovat klientovi „wau“ zážitek, který u něj podpoří motivaci a zájem o další muzikoterapeutická setkání, případně urychlí zapojení klienta do společného muzicírování.