• Aktuality
• Kurzy a výcviky
• Články
• Rozhovory
• Organizace
• Archiv
• Linky
• Kontakt

Krček, J. (2010) Anthroposofická muzikoterapie

Anthroposofická muzikoterapie

Krček, J. (2010)

Víra v metodu je rozhodující. Pokud terapeut skutečně věří, pak činí pro nemocného s vážností a vytrvalostí vše, co je v jeho silách. (C. G. Jung)

Žijeme ve velice agresivním světě hluku, reklam a technického prostředí. Kdo si to uvědomí a nechce tomu podlehnout, musí vyvinout z nitra obrovskou sílu, aby se tomu dokázal postavit. Ztratili jsme kontakt nejen s božským světem, ale i s přírodou. Je podivné, že lidé věří, že k léčení stačí péče o tělo, injekce a léky. Přitom je často zřejmé, že za fyzicky projevenou nemocí se často skrývá stres a úzkost. I když člověk psychiku potlačí, pomůže to na chvíli. Příčina zůstává. Anthroposofičtí lékaři začali poukazovat na to, že potřebujeme i jiný způsob terapie než je substanciální. A tak vznikla umělecká terapie jako méně známá oblast anthroposofie se svými obory léčebného malování, eurythmie, hudební terapie a masáží.Tato působení zasahují do éterného neboli životního těla. Co je to éterné tělo? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku je nutné si uvědomit jiný obraz člověka a jiný obraz vývoje v současném světě, jak nám jej nabízí anthroposofie Rudolfa Steinera. Co je to anthroposofie? Pokusme se na tyto otázky postupně nalézt odpověď.

Anthroposofie je duchovní věda, a jako každá jiná věda je vědou experimentální usilující o exaktnost, pouze s tím rozdílem, že nestaví na zkušenosti vnější smyslové, nýbrž na zkušenosti vnitřní duchovní. Je tedy možné jít cestou vědeckého bádání, náboženského citu a umělecké tvorby a čerpat přitom inspirace z duchovních zkušeností. Její snahou je uvést do souladu vědu, náboženství a umění, které se ubírají rozdílnými cestami a zharmonizovat  duševní život člověka v jeho myšlení, cítění a vůli, z nichž tyto tři kulturní oblasti vyrůstají. Umocnit tak lidskou schopnost poznání, tvoření a obětavé, láskyplné sociální činnosti. Anthroposofie je  cesta poznání.

Celý svět je hádankou a člověk je klíčem k jejímu řešení. Již sám název (anthropos = člověk, sofia = moudrost) naznačuje, že cílem anthroposofického poznání je člověk. Nejde tu o pouhou „moudrost o člověku“, nýbrž především o moudrost vtištěnou do člověka, kterou je třeba hledat a nalézt. K tomu je člověk nejen cílem, ale i nástrojem. Schopnost poznávání, jež byla vštípena jeho smyslům a rozumu a kterou ve vědě obrací jednostranně navenek (to platí i pro vědu o člověku – anatomii, fyziologii, psychologii), musí se vší intenzitou obrátit sám k sobě. Z nalezené vnitřní moudrosti lze pak lépe chápat svět a poslání člověka v něm, spojovat harmonicky vnitřní život s vnější činností. Z hlubšího poznání může člověk získávat sílu a impulsy pro působnost ve světě, neboť umí prohlédnout jeho vnitřní souvislosti a zákony a nalézt i prostředky k uskutečňování dobra ve všech oblastech sociálního života. Východiskem je mu jeho nejbdělejší, nejvědomější duševní schopnost – myšlení. Jde však o to, odpoutat ho od smyslových vjemů, skrze něž se ztrácí v mnohosti jevů, očistit od všeho smyslového a soustředit je na sebe samo, na sílu, jíž je neseno. Tímto čistým, vší stínovosti zbaveným, živým myšlením může pak člověk proniknout za práh smyslových skutečností, do vlastní sféry ducha, a to plně vědomě, jak to odpovídá současnému člověku – bez vizí, halucinací, extází, exaltovaných či mediálních stavů, které jsou jen nežádoucím atavismem duševního života minulých dob.

Umění zachraňuje svět. Je univerzální a léčivé. Například v  Německu a Holandsku je umělecká terapie rozvíjena více než šedesát let, jinde je teprve v začátcích. Tato terapie, posílená vědomou změnou myšlení se dá uplatnit ve školství, nemocnicích, v terapeutických zařízeních, dětských domovech, v domovech pro důchodce, na klinikách apod.  

Anthroposofická muzikoterapie je vhodná i pro zdravé lidi, kteří hledají vědomě kompenzaci svého jednostranného života ve svém povolání. Když takový člověk prožívá hru, cvičení a  naslouchání v oblasti hudby, může získat zkušenost, jak mu  přibývají síly a schopnosti. Hodí se pro lidi, kteří se chtějí rozejít s chronickou nemocí nebo tendencemi onemocnění tělesné či duševní povahy. Potom mohou pravidelným terapeutickým cvičením posílit vnitřní síly a znovu dosáhnout zdravé rovnováhy. Je důležitá pro akutně nemocné v nemocnici, kteří jsou k ukončení nemoci velmi pasivní. Mají možnost aktivní muzikoterapií znovu uspořádat tělesné, duševní a duchovní síly. Je požehnáním pro děti, které jsou ve svém vývoji tělesně nebo duševně postižené. Radostí z hudby mohou najít nové vývojové kroky, nejen k naslouchání, nýbrž také  k vlastní hře. Je vítaná pro pacienty, kteří nehodou nebo po operaci ztratili vědomí (poranění mozku apod.). Jim se může hudba stát mostem k vlastnímu duševnímu životu, vnitřní potravou, novou životní vůlí a impulsem ke znovunalezení spojení se svým tělem. Je nutností v pedagogice, kde je stále více a více potřeba harmonizace různých postižení (dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie, poruchy chování apod.).Je smysluplná pro těžce nemocné a umírající, kterým svět tónů může uvolnit napětí, osvobodit je od bolesti a také pomoci nalézt vnitřní svobodu a vyrovnanost.

Tato muzikoterapie vyžaduje tedy skutečnou změnu myšlení a umělecký pohled na člověka.Potom se stane naším vnitřním obsahem a může pomáhat pacienty duševně harmonizovat a stabilizovat.

Smyslem nemoci a léčení je proměna člověka

Každá doba má jiné představy o souvislosti člověka a světa, o nemoci, smrti a o léčení. Co my dnes vidíme jako skutečnost bylo v minulých kulturách iluzí. A co člověk dříve např. duchovně v jiných stavech prožíval jako podstatné, byla skutečnost, na kterou se spoléhal. Medicína vznikala ze spirituálních metod a vyučovala se v mysterijních místech starověku a její úpadek se pomalu proměňoval do lékařského ošetřování samotného fyzického těla se substancemi přírody a později také se syntetickými látkami.

V egyptské kultuře byl ještě „chrámový spánek“ čistě duchovní procedurou. Vyškolený kněz – lékař mohl duši nemocného, která ve spánku vystoupila do duchovního světa, dirigovat. Ve spánku se duše setkávala s praobrazem zdraví, s archetypem světové duše (Isis), což byl praobraz lidské duše před sestupem do hříchu.

Musíme si představit, že v minulosti měla duše větší moc nad fyzickým tělem a po léčivém chrámovém spánku ho mohla znovu uchopit s větší silou. Tehdy potřeboval člověk duchovní impuls. Dnes tyto metody není možné použít, poněvadž situace je obrácená. Fyzická těla  mají  větší moc nad duší. Ještě v 19. století se mluvilo i ve vědeckých kruzích zcela samozřejmě o tom, že člověk má duši, většina lidí byla přesvědčena, že duše je věčná apod. Těmto již zcela mlhavým představám o lidské duši udělal v medicíně rázný konec Rudolf Virchow svým dílem „Celulární patologie“ a přednáškami na toto téma: „… a tak nás vede analýza kupředu až k jemnému uspořádání nervového aparátu, kde jsou nejvyšší charakteristické zvláštnosti zvířecího života, pocity, vliv na pohybovou aktivitu, myšlení vázány na určité skupiny buněčných útvarů. Život je činností buňky, jeho zvláštností jsou zvláštnosti buňky. Každý živý organismus je složen z buněk, v nichž je třeba hledat příčinu a původ všeho života, duševních projevů a také nemocí. Rozmanitost forem a projevů živých bytostí je jen výsledkem progresivní sumace většího nebo menšího počtu stejnorodých nebo nestejnorodých buněk…“  Tato představa o člověku a jeho duši panuje v medicíně s určitými modifikacemi dodnes. Samostatná existence duše není uznávána, většinu lidí bychom asi uvedli do rozpaků otázkami „Co je to duše? Jak si ji představujete?“

Na začátku 20. století přichází Rudolf Steiner s obrazem člověka, který popisuje ve své duchovní vědě – anthroposofii. K důležitým podkladům poznání patří především poznání člověka podle těla, duše a ducha a způsob jejich společného působení, protože souhra bytostných článků, jak Rudolf Steiner nazývá vyšší principy, určuje zdraví nebo nemoc.  

Fyzické tělo je tělem látkovým, které také vnější věda neustále bádá. Obsahuje vše, co můžeme najít v anatomických atlasech. Mimo to a ještě z jiného pohledu se skládá ze čtyř článků ve smyslu čtyř elementů: země,(soustava kostí) vody (žlázový systém a krevní oběh), vzduchu (princip dýchání) a ohně (teplota krve), jak již učil Aristoteles. Pevná zemská část je viditelná, vodní již méně, vzdušná ještě méně a tepelná vůbec ne. Fyzické tělo je tedy čtyřčlenné.

Kdyby do fyzického těla nezasáhly vyšší principy jako je život, duše a duch přes jejich média vodu, vzduch a oheň, bylo by fyzické tělo jen mrtvolou.

Že žijeme, poděkujme prvnímu nadsmyslovému bytostnému článku, kterým je životní tělo, tělo tvořivých sil, nebo éterné tělo, jak tento bytostný článek nazývá anthroposofie. Toto tělo oživuje svými silami vodní organismus člověka a v něm je také ukotveno.

Že jsme duševní bytostí, poděkujme duševnímu tělu, nebo také astrálnímu, které se spojuje s fyzickým tělem přes živel vzduchu. Můžeme vzpomenout na slova bible: „ a vdechl mu v chřípí dech života“. Přes dýchání spojuje se astrální tělo (astra znamená hvězda) s fyzickým tělem.

Konečně produchovnění se silou naší individuality se stane skrze Já, které není jen bodem, nýbrž duchovním organismem. Toto Já je spojeno s naším organismem tepla. Fyzické tělo, éterné, astrální a Já působí tedy v souhře, která před nás staví celého člověka. Na pevné minerální tělo působí z nitra země vyzařující síly, jako např. síly tíže. Fyzické tělo je vystavěno podle kosmických zákonů, které mu zprostředkuje tělo éterné. Růst, životní procesy, vše funkční uvnitř fyzické formy je jeho oblastí. Éterné tělo máme společné s rostlinami, i když lidské éterné tělo je více organizované z vyšších článků, od  astrálního těla a Já. Astrální tělo máme společné se zvířaty. Oduševnění přichází skrze vytvořený systém dýchání. A naposled máme ve fyzickém těle tepelný organismus. Ten je nositelem naší duchovní individuality, která proniká vše výše popsané a je ukotvena v krvi.

Jinými slovy: Člověk je organizován z duchovního světa směrem dolů. Primát má duch. Já je tedy jednotou, která vše obklopuje.

Duševnost je organizovaná v polaritě. Je to dvojnost, která se všemi fenomény, jako je zrcadlení, protiklad apod. patří k astrálnímu světu. Každá duševní vlastnost má protiklad – sympatii a antipatii.

Životní funkce se zrcadlí mezi dvěma póly nebo polaritami. První přihlédnutí těchto skutečností éterného těla je pojem funkční trojčlennosti lidského organismu.

Konečně fyzické tělo, tzn. působení čistě fyzických sil v prostoru, musí se uspořádat, jak jsme si už výše uvedli, čtyřčlenně. Pro pochopení člověka je potřeba si uvědomit kvalitativní odlišnost vyšších principů.

Připomeňme si ještě jednou počátky vývoje lidstva, jak jsme již výše naznačili. Lidé byli poněkud jiní než jsou dnes. V raných kulturních epochách byl člověk více otevřen duchovnímu světu. Těla nebyla tak ztuhlá. Když člověk onemocněl, byl to projev disharmonie, předčasného odpoutání od duchovního světa. Mohl být ještě uzdraven knězi z templu v hlubokém spánku. Uzdravovaly ho boží síly, které přicházely v podobě zvuků a obrazů. Nemůžeme ještě hovořit o nemoci dnešního typu. Tím, že člověk postupně získával pohled na minerální, rostlinou a živočišnou říši a rozvíjel své smysly pro vnímání hmoty, ztrácel zároveň nadsmyslové schopnosti ke spojení s božským světem.

Kristus léčil v době řecké kultury. Často pronášel větu: “Nehřeš více!“ Mohl léčit lidi ze své božské síly, ale mohl jim pomoci na část jejich cesty. Moralitou museli jít lidé naproti.

Přišel čas, kdy lidstvo ztratilo vnímavost k božskému světu. Stále byly ještě v chrámech madony, které působily na lidi a byly pro ně uzdravující silou. Přicházel středověk. Malíř Grünewald dokázal ve svých obrazech vyjádřit lidský i božský princip. Nemocní byli přiváděni před jeho obrazy. Když viděli na obraze „Ukřižování“ bolest Ježíše Krista, mohli se s ní ztotožnit a mohli být uzdraveni. Bylo to nevědomé uzdravování. V současné době musí jít člověk vědomě část cesty naproti uzdravujícímu proudu umění. Dnes je ještě potřebnější, aby na nás působily uzdravujícím způsobem barvy, květiny, krása a umění.

V Německu žila umělecky zaměřená lékařka Margarethe Hauschka, která byla žačkou dr. Ity Wegmanové (spolupracovnice dr. Rudolfa Steinera a zakladatelky léčebné pedagogiky), od které dostala impuls propojení umění s medicínou. Pracovala třemi výtvarnými způsoby: kreslením, malováním a modelováním. Tato umění uvedla do vztahu s celým člověkem.

Co je nové? Nemocný sám něco tvoří. Umělecká práce je důležitý proces, který se odehrává v těle. Je branou, kterou se vracíme k cíli do duchovního světa. Naším úkolem a nejvyšším cílem (entelechií) je prostoupení nižších článků působností božské jiskry v člověku, lidského Já. Jedná se o dosažení plné svobody a proměny celého lidstva, které bude spolupracovat vědomě s vyšším světem z vlastní vůle. To je něco, co není člověku dáno, oč musí usilovat. Individuální proměnou a duchovní prací na nižších článcích lidské bytosti se přibližujeme k vývojovému cíli lidstva. Být z vlastní vůle svobodnou bytostí. Umění je na naší cestě velikým pomocníkem.

Architekturou se člověk spojoval se živlem země i se svým tělem. “Zabydloval se. Přicházel z božského světa na zem. Nejvýrazněji se to projevuje v kulturní epoše Egypta, kdy stavěl pyramidy.

Sochařství existovalo již dříve, ale ve starém Řecku dosáhlo svého vrcholu. V sochařství uměli staří Řekové najít vnitřní pohyb, metamorfózu. Oprávněně to můžeme spojit  s elementem vody.

Výtvarné umění, zvláště malířství se nejvíce rozvíjelo ve středověku. Působí na astrální tělo. Když člověk maluje, vše duševní je oslovováno. Má spojitost se živlem vzduchu.

Hudba působí na lidské Já. Žije v elementu ohně. Hudba je umění, které potřebuje čas i prostor. Architektura (např. kresba architektury), sochařství, malířství a hudba jsou obory, které jsou nejvíce používány v terapii.

Umění řeči. Dnes hovoříme příliš rychle. Barevnost a hudebnost řeči se ztrácí.   V rozhlase, televizi, slyšíme řeč rychlou, intelektuální a prozaickou. Řeč musí být oživena. Rudolf Steiner vyvinul umění obnovy řeči. „Sprachgestaltung“.

Eurythmie je obnova tance. Je to viditelný zpěv a řeč.

V dramatickém umění jde o temperament, původ a typologii.  

Stručné shrnutí: Na počátku vývoje měl lékař spojení s božským světem. Uvědomoval si, že on sám je také božským výtvorem. Měl cit pro souvislost mezi kosmem a lidským světem. Mezi člověkem a přírodou.

Bez umění není skutečné léčení. V umělecké terapii vidíme, jak náboženské, vědecké a umělecké může znovu působit dohromady.

Dnes už nejsou rostliny tak zdravé, aby jejich působení mohlo samo o sobě léčit. Také naše těla hůře působení rostlin přijímají. Když kreslíme minerál, při kresbě se spojujeme s bytostí minerálu. Síly, které působí v minerálu, působí i v nás. Můžeme být díky prožitku minerální bytosti stabilnější. Když malujeme rostlinu, musíme spoluprožívat dění v ní. Žít její život. Stáváme se rostlinou. To zpětně působí i na nás. Je to rozhovor mezi květinou a námi. Tak je to i s říší živočišnou. To, co se dávno dělo díky kněžím v Templu ve snu, to co dělal Kristus na Zemi, nebo to, jak působil oltářní obraz Grünnewalda, se již neděje. Nemůžeme být jen pasivní. Léčebný impuls musí k nám přijít – jak již jsme mnohokráte zdůrazňovali - díky naší aktivitě. Člověk musí jít vstříc svojí proměnou. Smyslem nemoci a léčení je proměna člověka. Měli bychom harmonicky souznít. Když cítíme disharmonii, jsme rozladění – jsme nemocní. V umění můžeme z disharmonie vstoupit do harmonie. To je práce, kterou každý sám může udělat na sobě i s pomocí terapeuta.

UMĚNÍ, DUŠEVNÍ HYGIENA, PEDAGOGIKA A TERAPIE

Jestliže chceme plně pochopit muzikoterapii, měla by se stát naším vnitřním obsahem také souvztažnost mezi uměním, duševní hygienou, pedagogikou a terapií, protože vědomé sdělení vnitřního obsahu působí jako lék.

Umění

Rudolf Steiner popisuje umění jako okno do duchovního světa. Umění zviditelňuje to, co zůstává skryté. Princip umění je vnitřní předat do vnějšího. V materialistické kultuře, ve  které žijeme, mají taková okna do duchovního světa velikou hodnotu a také terapeutické působení.

Duševní hygiena

Pod tímto pojmem rozumíme sborové zpívání, výuka na hudební nástroj, souborovou a orchestrální hru, různé tancování (např. lidové tance), malířské a umělecké kurzy, návštěvy koncertů a divadel, kulturní zájezdy apod. Prostě živě umělecky prožité dny. To naše kultura velmi potřebuje. Působí to na jednotlivce a od nich do celého světa.    

Pedagogika

Umělecká aktivita jako forma i jako obsah vyučování je motiv, který se neuplatnil v běžném školství, ale zato se plně rozvíjí na waldorfských školách. Waldorfská pedagogika má velkou terapeutickou hodnotu. Učební plán je umělecky zformován. Hudební vyučování je částí pedagogického plánu, který je zacílen na výchovu a zdraví. Na děti má kulturně terapeutický vliv. Tato pedagogika se dá také uplatnit ve školách se speciální pedagogikou.

Terapie

Směr umění byl od vnitřního do vnějšího. Skryté se zviditelní. V terapeutických situacích se směr otáčí. Jde od vnějšího do vnitřního. Umělec se stává sloužícím terapeutem. Staví své umělecké ideály do služby terapeutických procesů. Úlohou muzikoterapeutů je vybádat hudební elementy, poznat jejich působení na lidský organismus a potom je zacílit na pěstování hudební fenomenologie spolu s naukou o člověku, jak jsme si již výše nastínili.

UMĚNÍ

Bez umění si nemůžeme představit  nádherné lidské bytí. Čím více v naší době panuje duch stroje, o to jasnější je každému, kdo se umí dívat, že umění je jedinečná protiváha proti hrozící mechanizaci života.

V uměleckém tvoření je vyjádřeno to lidské, které se vyzvedá nad přírodní říše. Zvířata sice projevují svou moudrost životní organizace navenek tím, že umí stavět např. svoje doupata. Ale jen člověk staví bohatství moudrosti svého ducha do vnějšího světa. Jen on sám může svobodně tvořit a přetvářet a nacházet v tom svoje naplnění. Ten kdo se hluboce dívá, může poznat, že štěstí nebo neštěstí, zdraví nebo nemoc člověka závisí od toho, jestli dokážeme skrze tvořivou činnost v kterékoliv oblasti najít uspokojení. O to právě jde.

Umění plyne jako všeoživující dech skrze časy a zanechává velké svědky minulosti. V lásce k umění můžeme ještě dnes vyčíst minulé formy bytí. Na pyramidách, řeckých chrámech, gotických dómech, které jsou plastikami tisíciletí, tam všude můžeme vidět, co lidstvo již prožilo a vytvořilo. Dříve pulsoval náboženský život jako veskrze proteplený proud všemi skupinami lidstva a pronikal svojí vůlí do denní činnosti. Dnes panuje duch vědy svou analytickou silou rozumu. Skrze něj se vyvíjí také technika, která je den ode dne silnější, a upíná se do „studenějšího světa“. V dnešní době panují mozek a nervy. Jejich princip prostupuje více i do oblasti umění, která by nás měla spíše oživovat. Chybějící střed, a tím umění bezesporu je, působí tak, že oba póly – myšlení a vůle – se vyvíjejí jednostranně. Všude můžeme pozorovat stoupající intelektuální chladný rozum a vedle toho vůli, která je cílená na sport a rekordní výkony. Pozorujeme i obráceně všeobecnou slabost vůle a proto umělecké činnosti mohou oživit vadnoucí tvořivost v člověku a mohou se i stát léčebným prostředkem pro nebezpečné působení naší  kultury orientované na intelekt a jednostrannou vůli.

Když se věnujeme umění, naše duše zase začne dýchat a spojí společně zdravé procesy myšlení, cítění a chtění. Umění je proto zlidštění světa. Příroda by nikdy nemohla tvořit tóny symfonií nebo Sixtinskou Madonu. Jen člověk sám dokáže hmotu povýšit k výrazu své osobnosti. Když umělecky pracuje, je to oproti tendencím doby léčivá činnost. Nechá svoji duši v rovině cítění vyzařovat na oba póly její existence a spojí ji skrze umělecké činnosti. Jen zpracování hmoty v plné lásce dokáže stvořit něco uměleckého.

V naší době podceňujeme význam toho, že jsme stvořeni také pro krásu. Kdo svojí duší nemůže odpovědět na věčně proměňující se hru přírody, která nás obklopuje, kdo necítí tiché kouzlo růže, komu umělecká díla nic neříkají, toho již nemůžeme označit za zdravého člověka. Duše, která musí vnímat dnešní na materialismus zaměřený svět se cítí osamělá a opuštěná a duch stále chudším, místo toho, aby byl obohacen krásou světa.

Velkou úlohou terapeuta je probudit v člověku krásu a tu prohlubovat, aby duše zase sama tvořila. Jen tak vzniká přirozená lidská důstojnost a odpovídající sebevědomí, které se pohybuje ve středu mezi domýšlivostí a arogancí a v dnešní době tak rozšířeným pocitem méněcennosti. Takový člověk prožívá svoji denní práci jinak, jeho poměr ke světu a k bližnímu se stane volnější. Určité a neurčité pocity strachu zmizí. Cítí v sobě růst nové schopnosti a prožívá dosud nepoznanou radost.

Neboť krása je životní dar jako dech. Rozšiřuje duši, otepluje srdce a osvěžuje životní procesy. Tvoří pozitivní duševní nálady. V kráse můžeme prožívat ducha, který prozařuje hmotu. Budeme na velkém omylu, když uvěříme, že člověk, který je nadán duchem, může žít bez krásy. Tak jako rostlina zahyne bez světla, i člověk zakrní duševně a tělesně bez krásy v širším slova smyslu. Řeč krásy je řečí světelného světa, s kterým jsme ve svém hlubokém bytí spřízněni.

Duševní hygiena

Všude, kamkoliv vkročíme, slyšíme hudbu jako jakousi hudební kulisu. Mám zkušenost, že dnešní mladí lidé tuto kulisu přímo vyžadují. Je tato hudební kulisa míněna jako náhražka za „pilulky štěstí“ farmaceutického průmyslu? Ona si totiž dělá nárok, že rozptýlí, že odvede pozornost. Koho nebo co chce rozptýlit? Abychom to pochopili, musíme vědět co je to naslouchání a co obyčejné slyšení. Co se to s nasloucháním stalo, když třeba mladí lidé poslouchají hudbu při síle kolem 100 až 110 decibelů a když takovouto hudbu vyhledávají?

Hranice ucha pro sílu zvuku je 130 decibelů. Škodlivou se stává již od 85 decibelů. Jak je tomu tedy s námi, dnešními lidmi a nasloucháním? Existuje již mnoho statistických publikací, v kterých se uvádí, že hluk na pracovišti je mezi 70 až 120 decibely, hluk letadel 110 až 120 decibelů a rocková kapela vyprodukuje 240 decibelů. Lidé proti tomu otupěli. Regenerace při hodině zatížení hlukem o hodnotě 80 decibelů vyžaduje dvě hodiny. Důsledkem je narušený vegetativní nervový systém a vztah těla, duše a ducha. Může nastat i trvalé poškození sluchu, které patří dnes k nejčastějším pracovním onemocněním. A co se děje s duší člověka, která již nepociťuje hlukovou kulisu dne jako rušivou? A co se stalo s duší mnoha těch, kteří takovouto hlukovou kulisu hledají, a proto při práci, při čtení, při jídle, při rozhovoru musí nechat běžet rádio či televizi? Zde nastal obrácený fenomén. Mnoha lidem je nepříjemné ticho, nikoli hluk. A to vede vždy k neuróze.

Co mohou proti tomu způsobit živé tóny? Snad nejznámějším příkladem první hudební terapie, je příběh ze starého zákona, první knihy Samuelovy, kapitola 16, od verše 14 dále: ... když duch Páně opustil Saula, trápil jej zlý duch seslaný Pánem. Tu mluvili služebníci k Saulovi: Viz, zlý démon tě trápí, náš pane, rozkaž jen, tvoji služebníci jsou připravení hledat muže, který umí hrát na harfu. Když potom tě opět přepadne zlý duch, nechť ti tento muž hraje. Pak bude s tebou lépe. Tak přišel David k Saulovi a nastoupil do jeho služeb...

Až potud biblický příběh. Čím to je, že hudba oslovuje člověka tak přímo? Jak to, že hudba může působit nezávisle na stupni vzdělání, dokonce i nezávisle na věku člověka? Již nejmenší děti mohou s velkým zájmem naslouchat tónům, které jsou jim přiměřené, tedy nevtíravé. Hudba nás totiž umí oživit. Odkud pochází hudba, která nás umí zharmonizovat? Vyslechněme si pozorněji slova  významných lidí, kteří se snažili o odpověď na otázku po původu hudebního světa.  

Ludwig van Beethoven píše Betině Brentan: „Hudba je vyšší zjevení než všechna moudrost a filosofie. Je jediným neztělesněným vstupem do vyššího světa vědění, který obklopuje člověka, který ale člověk není schopen pochopit. K tomu patří rytmus ducha, abychom hudbu uchopili v její bytostnosti. Dává tušení, inspiraci nebeských věd a co duch z ní smyslově pociťuje, to je ztělesnění duchovního zážitku. Ačkoli z ní duchové žijí, jako člověk žije ze vzduchu, je to ještě něco jiného chápat ji duchem. Čím více ale duše svoji smyslovou potravu z ní čerpá, tím více se stává zralejším duch pro šťastné porozumění s ní. Ale málokdo k tomu dospěje. Protože tak jako tisíce lidí se pro lásku samu žení a vdávají a láska se v těchto tisících lidí ani jednou neprojeví, ačkoli všichni provozují řemeslo lásky, tak provozují tisíce lidí styk s hudbou, a přesto jim hudba uniká.“

Schopenhauer spatřoval v umění jakési vykoupení ze slepého nutkání vůle, jež je v člověku z její ustavičné neukojitelnosti. Všechna ostatní umění kromě hudby vycházejí z představy a jsou jen obrazem vůle, avšak pravý umělec proniká skrze představy až k pravzorům, k archetypům. Jen hudba je bezprostředním výrazem vůle, bez prostřednictví představ, skrze ní má člověk ucho na srdci přírody a proniká do vnitřní podstaty věcí. Když hudebník komponuje, nemůže nic napodobovat, neboť čerpá své motivy ze své duše, z oblasti nevnímatelné smysly. U ostatních umění umělci tvoří podle vzorů ve smyslovém světě. Mezi různými druhy umění byla hudba považována zvláště za božskou, protože je přesnou miniaturou zákona pracujícího v celém vesmíru.

Když to shrneme, můžeme dojít k závěru, že člověk nemusí používat ony pilulky štěstí ve formě stálé kulisy, ale může z hudby čerpat energii, když ji bude provozovat aktivně. Kdo při jakémkoli zaměstnání provozuje hudbu ať je to v pěveckém sboru či amatérském orchestru či souboru, učí se na nějaký hudební nástroj apod., pročisťuje si duši od různých pro lidskou duši cizích nánosů a zároveň eliminuje akustický smog kolem nás. Naučí se naslouchat a to je pravá duševní hygiena.

Pedagogika

Umělecká aktivita jako forma i jako obsah vyučování je motiv, který se neuplatnil v běžném školství, ale zato se plně rozvíjí na waldorfských školách. Nejenže se tam vhodné partie výkladu dramatizují, nejenže se látka hlavního předmětu zachycuje kresbami do epochových sešitů, nejenže hodiny hlavního předmětu začínají každý den rytmickou částí, která je uměleckou rozcvičkou (zpěvem, recitací, tancem) a končí vyprávěním, například řeckých bájí, ale právě do oborů, které hrozí intelektuální strohostí, jako psaní nebo počítání, jsou děti zprvu uváděny za pomoci uměleckých zaměstnání – vyprávění, her, zpěvu a malování. Anthroposofie zdůrazňuje, jak již bylo výše řečeno, že krása je neodmyslitelnou složkou všeho bytí, a odhaluje to i v oblastech, kde nebýváme zvyklí ji hledat, například v oblasti chemie nebo fyziky. A učitel, který pochopil krásu jako jednu z nejdůležitějších platonských idejí, se snaží uspořádat svůj výklad i obsah celé hodiny tak, aby všudypřítomná krása světa byla co nejvíce patrná. Také se snaží mluvit tak, aby jeho přednes nebyl s krásou světa v rozporu, to jest, aby měl umělecké kvality – dramatičnost, citovost, názornost, a aby se v něm uplatňovala účinností hlásek. Každý výklad by měl podněcovat dětskou fantazii.

Jak můžeme muzikoterapií pomoci v pedagogice? Vzhledem k zvýšené míře různého postižení ať je to dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie, dysortografie, poruchy chování apod., bude muzikoterapie stále víc a víc žádána i ve formě rozšířené hudební výchovy jako specifikum aplikované v nově vytvořených terapeutikách.

Muzikoterapie se může stát stejným lékem jako každý jiný lék. Může rozvíjet svoje působení při pravidelném opakování. Tím se navazuje na vědomou duševní otevřenost. Když se harmonizuje duševní život, pokaždé to působí silněji i na tělesné pochody. Takový léčebný postup má jednoznačně také výchovnou stránku. Apeluje se na aktivní spolupráci a skrze pravidelné opakování stává se spolupráce pedagoga a žáka zvyklostí. A to je víc než běžný lék!

U malého dítěte v prvním sedmiletí jde o napodobování, které v tomto věku může ještě ze snícího polovědomí duševní polohy souznít s hudbou. V druhém sedmiletí působí přirozený pud, který má svojí podstatu v následování autority vychovatele. To podněcuje v naší souvislosti spolupráci při muzicírování. Pudový impuls „být vychován“ je podnícen a terapeut ho použije. U dětí s poruchami chování je potřeba muzikoterapii kombinovat ještě s jinými léčebně výchovnými opatřeními, aby byla cesta volná pro hudební činnosti. Co je dnes největší chronickou otravou pro děti školního věku? Je to elektronická hudba v rádiu, televizi,  CD přehrávači apod. Je tím totiž otráveno přirozené vnímání pro hudbu a my můžeme použitím živé muzikoterapie v pedagogice docílit jakéhosi „roztajení“.

Waldorfská pedagogika vychází ze všeobecné nauky o člověku Rudolfa Steinera. Jde o vnímání lidské bytosti, jak již víme, z pozice těla, duše a ducha. Z pozice duševních činností se jedná, jak již víme, o myšlení, cítění a vůli. Má-li se člověk harmonicky vyvíjet, je třeba usilovat o rovnováhu  těchto činností a správný pedagog všechny tyto složky by měl oslovovat.  

 

Umělecká terapie 

Dnes je nutné vyvíjet speciálně terapeutické léčebné použití umění a možnosti pro to jsou již připraveny. Na kongresu specialistů ve Francii pro srdeční choroby bylo sděleno, že jeden malíř, který maloval intelektuálním způsobem abstrakce, onemocněl srdečními poruchami a zlepšení nastalo, až když umělec přestal takto malovat. Nervozita naší doby vnikla již hluboko do moderního života umění.

Stanoviska uměleckých terapeutů jsou tedy jiná než u umělců. U terapie se nejedná o vytvoření uměleckých děl, ale jedná se o člověka, aby mohl v sobě vyvolat všechny tvořivé síly. Když to takto dodržíme, stává se uměním léčivým. Uveďme několik příkladů umělecké terapie.

 

Malířství

Malířství má úzký vztah k silám srdce. Barva je bezprostřední odraz našeho citového světa. Jako vznikají barvy mezi světlem a tmou, žije duše mezi nejvyšší radostí a nejhlubším utrpením. Mezi vnějším a  vnitřním  světlem a vnitřní tmou v barevném vlnění proměňujících se pocitů. Duše je jen tehdy zdravá, když prožívá tyto proměňující stavy. V nádechu a výdechu  se otevírá světu a zase se vtáhne sama do sebe.

Když malujeme, přinášíme vnitřní obraz do vnějšího výjevu, ale podnět bereme z výrazu vnějšího světa nebo v nás vyrůstajících vnitřních obrazů (to je jako výdech a nádech).

Malující kmitá mezi pozorováním a činností a mezi oběma leží procítěný úsudek, který vždy určuje příští tah štětcem. To si musí každý vyzkoušet sám, aby pochopil tuto dynamiku. Můžeme dát větší důraz nádechu či výdechu. Mnoho lidí se dívá bez zájmu na svět, mnohé zázraky nevidí, ale  po  nějakém čase, když se stane  jejich duše bohatší, začnou vnímat svět jinýma očima.

Terapeutické malování se dá použít u všech poruch člověka a jeho vztahu k okolí. S tím jestli si dokážeme udělat obraz o člověku, věcech a událostech, souvisí i to, jestli můžeme smysluplně spojit lásku a porozumění se světem.

Modelování

Jinak působí práce s hmotou. Hlína, vosk nebo plastelína, které můžeme vzít do ruky, jsou látkou Země. Člověk vezme hmotu do ruky a vtiskne do ní určitou formu. Když to děláme delší dobu, cítíme se pevněji na zemi i nad  zemí, protože se lépe můžeme vmyslet do síly prostoru. To vychází z toho, že při této činnosti je činný smysl pro hmat a rovnováhu. Když uděláme formu, záleží velice na tom, aby nebyla moc pevná, ale proměnlivá. To hraje v terapii velkou roli. Z vnitřní organické logiky takových proměn vychází hluboké uklidnění, které působí léčivě a upevňujícím způsobem na orgány.

V plastice leží možnost ovládnout své tělo, a to přinese výraz představy do hmoty, ale také orientaci a korigování zákonů v prostoru. Když člověk neovládá svoje tělo, nastanou jevy jako závratě, pocity strachu a desorientační nejasnosti, splývání okolí. Vždy v takových případech, i když se jedná pouze o menší poruchy, je práce s hmotou zdravou činností. Je blahodárná při duševních poruchách ve směru nedostatečné koncentrace, pohyblivosti myšlenek, nervozity, lehké vznětlivosti, až k těžkým nervovým nemocem. Umělecký element by  měl doprovázet člověka neustále právě v naší době, která je tak ohrožena. V budoucnosti bude potřeba mnoho terapeutů, protože je ohrožený lidský střed, kde jsou zakotveny síly srdce.

Hudební terapie

 Hudební terapie a jiné formy uměleckých terapií byly nově vyvinuté. Byly vyvinuté z nahlédnutí do souvislostí umění a člověka. Každý člověk nachází v sobě umělce a s jeho pomocí buduje vlastní bytost. Architekt v něm buduje statiku kostry, sochař zobrazuje živoucí formy svalů, malíř přináší barevnost jeho zevnějšku, hudebník hraje mnohonásobné odstínění jeho duševních pohnutek a komponuje životní melodie, básník v něm vytváří řečí životní drama a osud, tanečník pohybem prožívá radost, nadšení a sounáležitost k druhým lidem. Herec zrcadlí lidské činnosti, příběhy a každodenní i nevšední rituály.

Z těchto poznatků vznikla metodika pro spojení hudby a ostatních umění. Hudební architektura, hudební plasticita, hudba a obraz, hudba a slovo, hudba a pohyb, hudba a drama. Jedná se o uvědomění si projekcí, kterými si komplikujeme život.

   

VNÍMÁNÍ A PROŽITEK HUDEBNÍHO TÓNU, OTÁZKY ELEKTRONICKÝCH TÓNU

Žijeme v době, ve které hudební tón, vysloveno kvantitativně, se jeví skoro jenom elektronicky. Kdyby na jeden den ztichly vysílače na celé zemi, potom by v tom dni, ve srovnání s jinými dny bylo slyšet jen nepatrný zlomek hudby. Ve velké míře kolem nás, ať je to v restauraci, v obchodě, u kadeřníka, při práci, na ulici či v letadle je hudba jako stále znějící kulisa. Uvědomujeme si nebezpečí, které z této kvantity elektronických tónů přichází? Vnímáme, že člověk ztrácí smysl pro cit a že prožívá chaos ve vlastním vnitřním světě? Můžeme si o nebezpečí kvantity elektronických tónů utvořit úsudek, až když tento fenomén elektronického tónu a tajemství jeho působení poznáme. Pohyb elektronických tónů v každé oblasti života se stal tak samozřejmý, že jakákoli kritika či rozprava o tomto problému by narazila na odmítnutí.

Lidé většinou říkají: „To tak všechno přišlo a nedá se to změnit.“ Můžeme si položit                        otázku: „Jaký je rozdíl mezi hrou sólisty na koncertě a jeho nahrávkou té samé hudby na CD?“ Veliký. V prvém případě – na koncertě – je hudebník osobně přítomný, ale v druhém případě není! To je ten rozdíl.

Jak posloucháme? Jaké vnímání a prožitky můžeme mít z hudebního tónu? Jaké rozdíly se ukazují, když můžeme srovnat živý tón s elektronickým? Pokusme se najít odpovědi.

Známe všeobecný obraz. Kdesi zní tón. Tón se rozšiřuje v prostoru vzduchem. Ve vakuu, kde není vzduch, není ani zvuk. Zvukové vlnění postupuje uchem tak, že se zvukové vlny nejprve zachytí ušním boltcem. Tlaková zvuková vlna potom pokračuje vnějším zvukovodem zakončeným bubínkem. Za bubínkem ve středním uchu  převezmou zvuk sluchové kůstky, kladívko, kovadlinka, třmínek, a odevzdají dále k oválnému okénku, které tvoří přechod do vnitřního ucha. Tam se nacházejí dva důležité orgány. Orgán rovnováhy, tzv. vestibulární, a hlemýžď. Hlemýžď obsahuje tekutinu, enlymfu, Rudolf Steiner jí říká živá voda, a také velký počet malých a menších vlásků, které převezmou zvnějška  zvuk. Tyto řasinky jsou v rozdílné délce a reagují na vlnění jako struny nějakého nástroje. Můžeme ho nazvat „malý klavír“.

Venku zahrajeme na klavír nějaký tón, zvuková vlna narazí na naše ucho a pokračuje cestou, kterou jsme již popsali a nakonec narazí na „malý klavír“ s mnoha malými strunami. Tam spočívá také sluchový nerv  a celek přenáší do mozku. A tak slyšíme.

Takto viděno, je to nádherný obraz. Je to úžasná stavba. A přesto se musíme zeptat, jaký je rozdíl mezi velkým a malým klavírem, když oba znějí. Až k tomuto bodu se dostaneme v každé publikaci o biologii člověka. Ale celku neporozumíme bez dalšího pokračování. Podívejme se na proces slyšení z pohledu duchovní vědy.

Rudolf Steiner v souboru přednášek z roku 1922-1923 mluvil velmi exaktně o uchu. Cituji: „Ucho je podivuhodný útvar, jehož buňka se utváří částečně ještě pod vlivem hvězd, částečně již pod vlivem Země. Vyjděme od zevního k vnitřnímu. Zevní ucho je chrupavkou potaženou kůží, mající za úkol zachytit co nejvíce z přicházejících zvuků a tónů. Dále máme zvukovod, který je jakýmsi kanálem vedoucím do nitra kostní soustavy hlavy. Kanál je náhle uzavřen jemným bubínkem. Do téže dutiny lebeční vchází vlastně dva kanály, jeden zvenčí (zvukovod), druhý zevnitř, z úst (Eustachova trubice). Za bubínkem následuje jakýsi hlemýždí domeček (ulita) skládající se ze dvou částí, spirálního listu a nádvorního schodiště. To vše je vyplněno vodou, živou vodou. Uvnitř hlemýždího domečku jsou samé řasinky. 

Čím je vlastně tento hlemýždí domeček? Přistoupíme-li k věci se skutečným věděním, nenalezneme zde nic jiného než kousek malého střeva, které jako by zabloudilo do ucha. Jako má člověk své velké střevo, které je uvnitř obklopeno živou vodou. Onen hlemýždí domeček ucha je uzavřen oválným okénkem. Na oválném okénku jsou posazeny velmi jemné kůstky vypadající jako třmínek, který má jaksi vypouklou kost, která je zde něčím jako předloktím a záloktím, vzájemně spojeným volným kloubem. Tyto nepatrné kůstky pojmenovala vnější materialistická věda kladívkem, kovadlinkou a třmínkem. Onen třmínek je tímtéž co nadloktí. Máme tu co činit s jakýmsi druhem ruky. Je to velmi zajímavé. Máme tu v ušní dutině jakýsi druh vnitřnosti – střevo – a konečně i ruku. K čemu to všechno? Vnější zvuk narazí na bubínek, který vše rozechvěje. A člověk, aniž o tom ví, uvnitř svého ucha zkoumá, jaké záchvěvy to jsou. Ona živá voda ve šnekovitém domečku v uchu prodělává ty nejjemnější záchvěvy, které pak člověk vnímá hmatem. Jeho vnitřní paže (kladívko, kovadlinka a třmínek) se totiž dotýká ušního bubínku tak, že ony jemné záchvěvy jí procházejí jako změna drsnosti povrchu či záchvěvy hmatající rukou. Když do lebeční dutiny vejde vnějším uchem nějaký zvuk, tu jsme ho schopni nahmatat, aniž k tomu potřebujeme tzv. Eustachovu trubici. K čemu je tedy ona trubice? Vedle všemožných zvuků se setkáváme totiž ještě s lidským slovem, s lidskou řečí, se zvuky formovanými lidskými ústy, se zvuky artikulovanými. Nenaučíme-li se mluvit, nemůžeme rozumět lidské řeči, která je pak pro nás pouhou směsicí zvuků. Učíme-li se mluvit, napodobujeme-li zvuky lidské řeči, procházejí tóny naší řeči Eustachovou trubicí do vnitřního ucha, kde rozechvějí jeho vnitřní mechanismy. Nasloucháme-li pak řeči jiného člověka, tu chvění vzduchu vchází do našeho zevního ucha a zvukovodem přes bubínek do ucha vnitřního, do jeho živé vody, kterou rozkmitá podobně jako slova naší řeči Eustachovou cestou. Uvnitř se to setkává, to nač jsme zvyklí z vlastní řeči, s tím, co přináší řeč druhého, a proto můžeme rozumět druhým lidem.

Abychom mohli podržet v paměti to, co slyšíme, potřebujeme v uchu ještě jiné zařízení. Proto ve vnitřním uchu máme další podivuhodný útvar, tj. tři duté obloukovité kanálky, stojící ve třech směrech, jeden ke druhému vzájemně kolmo. Uvnitř těchto kanálků je opět jemná živá voda. Na této živé vodě je pozoruhodné, že se z ní neustále tvoří malé nepatrné krystalky. Když pak slyšíme např. slovo „dům“, tu se v těchto třech nepatrných kanálcích tvoří ještě nepatrnější krystalky. Slyšíme-li slovo „člověk“, tvoří se opět krystalky, nyní však poněkud jiné. Jako můžeme na základě téhož zvuku (slova) učinit písemný záznam rukou do notesu, tak činíme nevědomě záznam v našem uchu. Písmem v našem uchu jsou ony nepatrné krystalky. Z notesu vyvoláme vzpomínku prostřednictvím zraku, z krystalků sluchem.

Tak můžeme říci: ve vnitřním uchu ve třech obloukovitých kanálcích se nachází krystalická paměť pro tóny a pro zvuky. Při chrupavčité vnitřní paži je naše porozuměn