Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

rssRSS

Odebírat aktuality Muzikoterapie

Lipský, M. (2009) Muzikoterapie a psychoterapie

Muzikoterapie a psychoterapie

Matěj Lipský

Úvod

V této stati se pokusím zaměřit na vztah mezi psychoterapií a muzikoterapií.1 Nastíním některé přístupy, které vycházejí z teoretického základu psychoterapie a jsou modifikovány do muzikoterapie,ale také přiblížím muzikoterapii jako samostatný obor. Tuto práci pojímám rovněž jako určité rozšíření osobního vhledu do problematiky, který jsem napsal do knihy kolektivu autorů Základy muzikoterapie (Praha 2009), neboť se od té doby v mém náhledu na toto téma mnohé změnilo.

Vycházím zde ze základní premisy, že o muzikoterapii hovoříme tam, kde se cíleně využívá zvuků a hudby primárně k terapeutickým účelům (Procházka 1996). Samozřejmě existuje mnoho definic,kteréna muzikoterapii nahlížejí i z jiných úhlů, avšak po důkladnější analýze dojdeme k závěru, že právě terapeutický cíl je nosným bodem celého muzikoterapeutického procesu a je na něj kladen důraz ve většině definic.

Charakteristika a definicemuzikoterapie

Kantor (2009) se zabýval analýzou současných definica z nich vytvořil následující charakteristické znaky muzikoterapie:

Muzikoterapie má přibližně padesátiletou tradici (když odhlédneme od tradice padesátitisícileté známé díky nejrůznějším rituálům – viz Vodňanská 1986). Důležitým momentem pro nás je především proud evropské psychoterapie, který se v rámci expresivních technik zabýval i hudbou. Teoretické pozadí muzikoterapie jako oboru vychází díky této evropské tradici především z psychoterapie (viz Pontvik, Schwabe). Pravidla a zákonitosti muzikoterapie často korespondují se zjištěními jednotlivých psychoterapeutických škol a přístupů. Musíme si však uvědomit, že zde hovoříme o tzv. klinické nebo též psychoterapeutické muzikoterapii. Jiná odvětví muzikoterapie, jako např. rehabilitační, podpůrná, preventivní či edukační, vycházejí z odlišných principů, přesto i zde nacházíme prvky známé z psychoterapie (např. vztah mezi muzikoterapeutem a klientem, metody učení a jejich aplikace v běžném životě, možnosti uvolnění od psychické zátěže apod.). Klinická muzikoterapie však vyrostla na poli psychoterapie a svým způsobem je její součástí dodnes.

Realita hudební výpovědi

Akademická obec se rozdělila na dvě skupiny autorů. Jedni na muzikoterapii nahlížejí pouze jako na účinnou techniku, která spadá do rámce psychoterapeutických aplikací. Jiní pak přicházejí s názorem, že muzikoterapie představuje samostatný obor, který navazuje na psychoterapeutickou tradici a specifickýmzpůsobemjirozvíjí, doplňuje a přináší nový pohled na již zavedené metody a postupy (viz oblast výzkumů působení zvuku a hudby na lidský organismus a rozšíření známých referenčních oborů, které výrazně ovlivňují psychoterapii o poznatky z oblasti hudební a akustické). Toto své tvrzení opírají o definovánímuzikoterapiejakooboru,včetně specifickéhopojmosloví,apředevšímo celou škálu validních výzkumů.

Americký muzikoterapeut Bruscia (1998) vymezuje muzikoterapii z několika pohledů. V jednom hraje důležitou roli skutečnost, jakým způsobem se hudba v terapii uplatňuje, zda již samotná hudba léčí (music as a therapy) či je nějakým způsobem dosazena do kontextu celé psychoterapie (music in a therapy). V klinické praxi se oba pohledy často prolínají, přesto jistá dominance zůstává u přístupu, který hudbu využívá jakožto prostředku k dosažení celkového terapeutického cíle. Tím může být např. zpřístupnění nevědomého materiálu prostřednictvím hudební improvizace, se kterým se dále pracuje již na verbální úrovni.

Někteří autoři (např. Pejřimovská 2007, Lipský 2008) však vstupují do akademické diskuse s tím, že muzikoterapie jako taková je spíš samostatný obor než jakási vzrostlá aplikace hudby do psychoterapie, neboť zde do vzájemné interakce přicházejí tři elementy najednou. Není to tedy jen vztah mezi klientem (případně klienty) a tera-peutem, ale také vztah mezi nimi a hudbou. Tento triptych je základem nového pohledu na muzikoterapii. Hudební výpověď je totiž sama o sobě nositelem důležitých informací (viz výzkum Pejřimovské v rozdílnosti hudby psychotických a neurotických dětských pacientů). K tomuto faktu se dostává-me i v rámci příbuzné hudební psychologie, jež se zabývá tématem struktury osobnosti v perspektivě preference hudebních nástrojů, hudebního stylu či produkce hudby (Franěk 2007). Hudba jakožto nositel aktuálního prožívání klienta v sobě nese i jemné nuance přítomné patologie, aktuálního traumatu či vytěsněných vzpomínek. A nejde jen o přítomnost symbolu, který se dá následně uchopit slovy (jako tomu bývá u analyticky pojímané muzikoterapie), ale především o vlastní hudební výpověď, kterou zkušený muzikoterapeut rozpozná. Jde o hledání hloubky hudebního prožitku v kontrastu jisté povrchnosti. Na příkladu z praxe si můžeme toto tvrzení objasnit. Prvním příkladem je chlapec ve věku devíti let, který prožívá aktuální trauma ze ztráty matky. Jeho hudební výpověď je velice expresivní, s jasnou strukturou, dynamikou i přednesem. V muzikoterapeutické terminologii můžeme hovořit o tzv. reálné hudbě, která odpovídá stavu prožití akutního traumatu a určité bezmoci snoubící se s agresivitou. Volba nástrojů je dynamická, dominují především hlasité kovové bicí nástroje, jako jsou gongy a činely.

Ve druhém případě jde o jedenáctiletou dívku, která má za sebou pět pokusů o osvojení, které ztroskotaly, a byla navrácena do institucionální péče. Od posledního návratu uplynuly již tři roky. Hudba dívenky připomíná školní muzicírování. Je velice snaživá a velice povrchní. V hudbě není obsažena ona skutečná výpověď hu-debního prožitku. Existuje teorie, že tato situace souvisí s obrannými mechanismy ega, které dívce umožňují s tímto neoddiskutovatelným traumatem přežít. Hudba pouze reflektujesoučasnousituaci„žitívevakuu“. Na základě dalších muzikoterapeu-tických setkání však dochází k proměně hudby a následně i k jasnější výrazové barevnosti. Dostáváme se k pravdivému prožívání emocí obsažených v hudbě. Tento zlom se rovněž odrazil ve verbální terapii, kdy dívka odkryla vnitřní bolest pramenící z odmítnutí a nechtěnosti. Změna v hudební výpovědi předznamenala radikální obrat v celém terapeutickém procesu.

Vraťme se však k muzikoterapii, která vychází z psychoterapeutického základu. Budeme se zde věnovat pouze těm přístupům, které současnou podobu světové muzikoterapie ovlivnily nejvíc. Konkrétně půjde o psychodynamický, humanistický, behaviorální a kognitivně-behaviorální přístup.

Psychodynamický přístup v muzikoterapii

Psychodynamicky orientovaná muzikoterapie vychází z teorií S. Freuda, A. Adlera, C. G. Junga, E. Fromma, E. Eriksona a dalších významných autorů. Podle psychodynamických teorií je lidské chování výsledkem interakcí různých komponentů osobnosti, kam jsou, velmi jednoduše řečeno, zahrnuty např. motivace, minulé i současné životní události, ale též segmenty osobnosti. Psychodynamický přístup v muzikoterapii vychází z předpokladu, že aktuálně přítomné chování a jednání je ovlivněno minulými zkušenostmi, nejvíc z období raného dětství, což se může odrazit i v hudebním projevu klientů.

Předmětem psychodynamické muzikoterapie je hledání obsahů, které vedou k intrapsychickým konfliktůmadeterminujíduševní prožitky a projevy chování. Tyto obsahy obvykle nemají vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Psychodynamická muzikoterapie se soustřeďuje na odhalování nevědomých motivů a na jejich zvědomění. Hudba proniká do hlubších sfér lidské psychiky než mluvené slovo a výrazným způsobem ovlivňuje prožívání klientů. Pomocí nejrůznějších muzikoterapeutických postupů (např. imaginace při hudbě, instrumentální improvizace, spontánní poslech hudby apod.) je umožněno, aby nevědomé obsahy vyplouvaly na povrch transparentněji.

V praxi to může znamenat, že po určité imaginaci se klient požádá, aby dřív, než přejde k verbální výpovědi o obsahu imaginace, tuto výpověď převedl do hudebního projevu improvizací na nástroj (případně nástroje), který si sám zvolí. Teprve poté se přejde k verbální výpovědi. Obě výpovědi se následně analyzují a dávají do souvislostí. Důraz je pak kladen na místa, kdy se hudební výpověď rozchází s verbální.

Podle Petersové (2000) je hudba efektivní nástroj pro hlubinně zaměřenou psychoterapii, jelikož působí jako nonverbální forma komunikace a může vstoupit do nevědomé oblasti člověka rychleji a efektivněji než forma verbální. Skrze hudební reflexiaimaginacijemožnénáslednězkoumat a zpracovávat zpřístupněný nevědomý materiál na úrovni emoční a pocitové. Děje se tak ještě dřív, než je klient schopný své pocity uchopit rozumem a slovy.

Přesto je vždy nutné hudební motivy, symboly a postupy následně vyjádřit verbálně a otevřít tak prostor pro další vývoj terapeutické intervence. Jestliže zůstanou skryté motivy pouze ve formě hudební, bez převedení do slov a vědomého uchopení rozumem, časem postupně vymizí, čímž dojde k velké ztrátě materiálu, který může být pro další vývoj muzikoterapie zcela zásadní. Na tomto místě je však nutné podotknout, že existují názory (u některých analyticky orientovaných muzikoterapeutů), že již samotné vynoření určitého archetypu v hudebním motivu odstartuje terapeutický proces správným směrem, aniž by byl následně jakkoli verbálně zpracován.

Obtížnost interpretace hudební výpovědi klientů se projevuje v několika úskalích. Především je muzikoterapie spjatá, na rozdíl od jiných expresivních terapií, s prožitkem teď a tady. Nezůstává tak žádný artefakt, se kterým bychom mohli v budoucnu pracovat. Samozřejmě existuje možnost audio či videozáznamu, ale pokud na ně klient není zvyklý, často naruší upřímnost hudební výpovědi. Z tohoto důvodu muzikoterapeuti často upouštějí od pořizování záznamů, nebo je naopak využívají při každém setkání (a i když spustíme onu nahrávku, zůstáváme opět v prožitku tady a teď). Přesto, či právě proto se často vychází z bezprostředního zážitku po hudební improvizaci, kdy hlavním „odborníkem“ na daný prožitek je klient sám. Analýza hudební výpovědi klienta se tak odvíjí především od jeho pocitů, myšlenek a interpretací. Muzikoterapeut často vstupuje do role komentátora a poukazuje na překvapivé či sporné situace v hudebním projevu. K těmto analýzám nejsou v současné době jasné návody, tudíž se muzikoterapeut velmi často opírá nejen o odbornou erudici, ale především o vlastní zkušenost a intuici.

Psychodynamická muzikoterapie čerpá z metod a technik, které kombinují hudebně-expresivní postupy se základními psychodynamickými metodami (např. metoda volných asociací, práce se sny a denním sněním, interpretace představ, intrapsychická práce s přenosem a protipřenosem apod.). Mezi hudebně-expresivní postupy patří např. pohyby na hudbu, relaxace, naslouchání hudbě i jednotlivým zvukům, psaní písní, hudební aktivity určené k vyvolání emocionálních reakcí (např. improvizovaná hra archetypů, abstraktních situací apod.), hudební aktivity spojené se vstupem do osobních pocitů (např. hudební improvizace na téma jednotlivých emocí, hudební vyjádření snů) a další, které ovlivňují chování jedince při poslechu a vytváření hudby. Veškeré prožitky a situace se následně rozebírají verbálně v podobě tzv. sharingu neboli sdílení. Tato reflexejeneodmyslitelnousoučástí všech psychodynamicky orientovaných muzikoterapií (Lipský 2009).

Waria (1994) dodává, že se osvědčila i aplikace metaforických improvizačních technik známých z narativních muzikoterapeutických přístupů. Tyto techniky pomáhají rozvíjet představivost a rozkrývají vnitřní pocity. Kromě toho umožňují i vstup do nitra člověka. Muzikoterapeuti vedou klienty, aby nahlédli do sebe samých a odhalili nevědomé příčiny vnitřních konfliktů,pocitůa motivů. Cílem je dovést klienty k pozitivním osobnostním změnám.

Humanistický přístup v muzikoterapii

V průběhu minulého století byl rozvinut třetí významný psychoterapeutický přístup hledající cestu mezi psychoanalytickou a behaviorální terapií. Mnoho nových terapií se zastřešilo termínem humanistická – některé se radikálně vymezily proti psychoanalýze a existencialismu, jiné byly méně ortodoxní. Jejich hlavním společ-ným cílem je pomoci lidem realizovat jejich celkový bytostný potenciál. Spíš než na léčbu se klade důraz na osobnostní růst a realizaci lidského bytí. Terapeut na základě svého vzdělání, praxe a zkušeností pracuje v průběhu terapie s klienty na eliminaci potenciální závislosti a nahrazuje ji procesem vzájemné spolupráce se zaměřením na zdolávání překážek.

Bunt (1994) uvádí, že se humanistická muzikoterapie zaměřuje na oblasti, které zohledňují individualitu a jedinečnost lidské rozdílnosti, rozvíjí individuální cíle a osobnostní intenci, svobodu výběru. Jde o rozvoj Self v kontextu sociálních vztahů, kreativity, lásky a sebeúcty. Humanistická muzikoterapie podle Bunta (1994) nese vysoce morální obsah s důrazem na pociťování přítomné zkušenosti – „tady a teď“. Muzikoterapeut je pozorně zainteresován na celém procesu a působí jako katalyzátor nebo facilitátor.

Muzikoterapie vystavěná na poli humanistické psychoterapie se opírá především o práce dvou představitelů tohoto směru. Jsou jimi C. Rogers a jeho důraz na terapii zaměřenou na klienta a F. Perls, jehož erudovaný přístup vychází z Gestalt terapie.

Bunt (1994) upozorňuje na skutečnost, že se práce mnoha muzikoterapeutů v současnosti odvíjí i na základě humanisticky orientovaného přístupu. Muzikoterapeuti se zaměřují na aktuální psychický růst klien-tů, kdy pomocí zvuku a hudby podporují jejich skrytý osobnostní potenciál. S tímto typem muzikoterapie se často setkáváme především při skupinových sezeních, kde se využívá skupinové dynamiky. V rámci hudebně-expresivních metod je rozvíjena osobní kreativita klientů. Jednotlivé hudební techniky se soustřeďují na dodávání pocitu sebedůvěry a podporují aktuální expresivní prožitky a chování s nimi spojené.

Rámec humanistické psychoterapie pomáhá muzikoterapii nalézt nové strategie pro práci s klienty. Zvýrazňuje jejich individualitu a prohlubuje respekt vůči člověku jako takovému. Muzikoterapeutické strategie založené na humanistickém podkladě pak mohou pomoci nalézt alternativní postupy k behaviorálním aplikacím, které využívají hudbu pro upevňování určitých vzorců chování. Vždy vycházejí z aktuálního stavu klienta, jeho možností, a poskytují komplexní postupy ke zvýšení jeho sebe-uvědomění a seberealizace v sociálním kontextu. Muzikoterapeuti, kteří pracují podle konceptu humanistické psychoterapie, stále častěji využívají hudební programy spojené s hraním na rytmické nástroje především pro narušení nekreativních a neměnných procesů v lidské psychice, snaží se naslouchat nejen verbálnímu projevu, ale též hudebnímu sebevyjádření klienta.

Behaviorální přístup v muzikoterapii

Behaviorální přístup v muzikoterapii se zaměřuje na zjevné, jasné a pozorovatelné chování. Muzikoterapeuti ovlivnění behaviorismem pozorují chování klientů a vytipovávají specifikanežádoucíhojednání,které je třeba změnit. Následně se snaží vytvořit prostředí, které pozitivním způsobem odměňuje žádoucí chování. Naopak neodměňuje negativní a nežádoucí projevy, jež se snaží eliminovat.

Terapie používá operantní nebo klasické kondiční techniky, které zapojují různé typy zesilování a posilování nově vytvořených vzorců chování, aby došlo ke zvýšení vhodných reakcí a k navození pozitivního, adaptivního chování.

Muzikoterapeut přebírá aktivní, často až direktivní roli. Strukturuje prostředí, aby docílil žádoucích změn u klientů. Vytváří prostor pro odměňování pozitivních změn v chování a eliminuje zvyky nežádoucí (Scovel 1990). Výzkumy ukázaly, že různé typy hudebních technik (jako např. poslech hudby, výuka hry na hudební nástroje, vokální, rytmické a instrumentální improvizace, podpora osobní kreativity, skupinové hudební aktivity apod.) mohou sloužit jako podnět pro obnovení či znovuzískání žádoucích vzorců chování (Standley, 1996).

Standley (1996) zjistil, že stimulace při kontingentní (tzn. nahodilá) hudbě navozuje v chování efektivnější změny než stimulace při kontinuální hudbě či stimulace bez hudby. Podobně jako kontingentní prezentace hudby může úroveň žádoucího chování efektivně zvýšit i kontingentní přerušení toku zvukových vln. Takovéto přerušení např. reprodukované hudby vede ke snížení negativního chování. K přerušení hudby (zastavení, přerušení poslechu, odejmutí nástroje, přerušení vokalizace, odebrání možnosti participovat v hudební skupině apod.) dochází ve chvíli, kdy se u klienta projeví nežádoucí chování.

V České republice je známá díky Grochalové (2009) především FMT metoda, která ve své podstatě vychází z behaviorálního základu. FMT metodu vytvořil Lasse Hjelm během patnácti let praxe ve Folk Bernadottehemmet, rehabilitačním centru ve švédské Uppsale (1975–1989). Zkratka metody pochází ze švédského Funktionsinriktad musikterapi, v překladu hudební terapie se zaměřením na funkce (funkce lidského těla). FMT bychom mohli charakterizovat jako neuro-muskulární léčebnou metodu, která pomocí hry na hudební nástroje strukturuje mozkovou aktivitu a napomáhá organizaci základních funkcí. Jedná se o metodu stimulační, nikoli relaxační. FMT je založena na myšlence vytvoření prostoru pro strukturovanou senzomotorickou terapii bez nároků na hodnocení a výkon klienta. Cílem je pomocí hry na speciální soupravu bicích nástrojů vytvořit v mozku strukturované paměťové stopy a tím vyvolat vědomé i nevědomé reakce, které jsou dále organizovány prostřednictvím hry (Grochalová 2005).

Muzikoterapeut nonverbálně (pouze pomocí hudby) navádí klienta, jakým způsobem má na bicí hrát. Klient se snaží dekódovat způsob hry metodou „pokusů a omylů“. Ve chvíli, kdy dekóduje způsob hry, začne s ním hrát i terapeut, který reflektujetempoarytmusúderůklienta.V případě, že klient udělá chybu, terapeut hru na klavír přeruší. Rovněž se neozve, pokud klient nedekódoval správně způsob hry. Začíná se vždy s jedním bubnem a postupně se mohou klienti dopracovat až k dvanácti bicím nástrojům. S klientem se pracuje pouze individuálně. Požadavkem je schopnost alespoň základní spolupráce s terapeutem. Terapeutické sezení je náročné na koncentraci a představuje obvykle 20 až 25 minut efektivního hraní. Terapie se provádí jednou týdně, v lehčích případech jednou za čtrnáct dní (Grochalová 2005).

Behaviorální techniky byly úspěšně vy-užívány u klientů různých věkových kategorií v klinických zařízeních. Hanser (1987) poukazuje na efektivnost behaviorální muzikoterapie u lidí s mentálním postižením, s elektivním mutismem, autismem, Alzhei-merovou chorobou a poruchou hybnosti způsobenou cerebrálním postižením. Také se tato terapie prakticky uplatňuje u dětí s ADHD, ADD a poruchami chování. Dobré výsledky jsou zaznamenány rovněž u pacientů v psychiatrické péči.

Muzikoterapie a kognitivně behaviorální přístupy

Peters (2000) uvádí, že se v posledních letech stále více muzikoterapeutů v USA zabývá využíváním kognitivně-behaviorálních způsobů práce v muzikoterapii. Na jejich základě se snaží vyvinout speciální metody intervencí a interakcí, které během několika málo sezení pomohou klientům vyřešit jejich problémy. Obecně tyto přístupy vycházejí z hypotézy, že navození zdravého způsobu chování a reagování tlumí původní nezdravé způsoby. Kognitivně-behaviorální muzikoterapie jsou většinou, vzhledem k aktivnímu, direktivnímu a strukturovanému způsobu práce, krátkodobé. Diagnostikují se problémy, hledají se cíle a cesty k jejich odstranění.

Zásady muzikoterapie sledující kognitivně-behaviorální metody obsahují dva základní postupy (Peters 2000):

  1. Muzikoterapeutická sezení musejí s pomocí zvuku a hudby vytvářet takové situace, kterých se klient aktivně účastní a na něž bezprostředně reaguje.
  2. Muzikoterapeutická sezení musejí rovněž obsahovat prostor pro verbální diskuse (sdílení daného tématu, posilování zpětné vazby, reakce na hudební prožitky apod.) bezprostředně po skončení techniky, někdy i v jejím průběhu.

Typická struktura kognitivně-behaviorálního muzikoterapeutického sezení často obsahuje (Murphy 1992):

  1. Úvodní krátkou muzikoterapeutickou techniku zaměřenou na klienty a jejich úkol.
  2. Hudební rozehřívání (warming-up), kdy muzikoterapeut modeluje vzniklé reakce a podporuje odpovědi na hudební stimuly.
  3. Hudební expresi (zážitkovou část, která bývá často spojená s technikami
    4. improvizovaného tvoření písní ve skupině).
  4. Prostor pro verbální diskusi o společné hudební zkušenosti.
  5. Uzavření celého sezení vedené muzikoterapeutem.

Muzikoterapeutické aktivity rychle odhalují proces myšlení klienta při jednotlivých interakcích. Působení zvuku a hudby zastihne klienta na určité úrovni emocionálního prožitku, který předchází procesu racionalizace a budování obrany Self. Pro některé klienty je právě nonverbální forma hudební exprese nejlepším způsobem nahlédnutí do procesu zpracování informací a vede k odhalení paralel mezi myšlením, chováním a prožíváním.

Mezi nejčastější muzikoterapeutické techniky, které napomáhají dosažení terapeutického cíle, patří např. psaní písňových textů, receptivní poslech hudby, hudebně-expresivní představení, improvizovaná hra na hu-dební nástroje, hudebně-pohybové techniky apod. Vytyčené cíle zahrnují kognitivně-behaviorální způsob práce, který vede k dosažení změn v narušeném způsobu myšlení klientů. Snaží se vybudovat nový, zdravější, více adaptivní způsob myšlení a prohlubuje nově vytvořené kognitivní vzorce vztahující se ke světu a druhým lidem.

Slotoroff (1994) uvádí, že strukturované a improvizované techniky hry na bicí nástroje propojené s kognitivně-behaviorálním muzikoterapeutickým přístupem pomáhají adolescentům s poruchami chování, aby si uvědomili své emoce a myšlenky. Na základě tohoto uvědomění pak dochází k posílení kontroly vlastního im-pulzivního chování. Slotoroff (1994) ve své studii ukazuje, že se tyto změny objevily poměrně rychle, často byly patrné po jednom až dvou muzikoterapeutických sezeních.

V jiné studii Brodský a Sloboda (1997) zjistili, že pro klienty, kteří v určitých životních situacích prožívají extrémní stres a napětí, je vibrotaktilní stimulace a relaxace založená na hudbě stejně úspěšná jako tradiční psychiatrická a psychoterapeutická léčba.

Peters (2000) uvádí muzikoterapeutické zásady používané během kognitivně-behaviorální léčby klientů s poruchami příjmu potravy. Muzikoterapie by měla zajistit:

  1. Zvýšení pocitu sebeuvědomění a sebeúcty.
  2. Identifikováníiracionálníchadestruktivních pocitů, jakož i iracionálních a destruktivních způsobů myšlení a chování.
  3. Snížení tenze, která se může objevit během snahy dojít ke změně stávajících zvyklostí.
  4. Nacházení nových způsobů převzetí kontroly nad vlastním chováním a při zacházení s emocemi.

Dále uvádí obecné muzikoterapeutické zásady, které se vážou ke kognitivně-behaviorálnímu přístupu v muzikoterapii. Tyto zásady zahrnují (Peters 2000):

  1. Hudební relaxace (spojená s uvolněním svalového napětí, hlubokým dechem, možnou imaginací apod.).
  2. Strukturování muzikoterapeutických skupin (zahrnuje spojení hudby a pohybu, vokální techniky, hru na jednoduché hudebně-rytmické nástroje, vokální a instrumentální improvizace apod.).
  3. Techniky orientované intrapersonálně (zahrnuje hudebně-kreativní techniky, imaginační techniky – viz GIM, narativní a kresebné zpracování hudební exprese apod.).
  4. Práce s textem písní (např. hudebně-dramatické ztvárnění tématu písně, čtení básní při hudbě, tvorba vlastních textů na známé melodie, tvorba vlastních písní a skladeb se zaměřením na osobní prožitky, léčebná témata apod.).
Závěr

V této stati jsem se pokusil čtenáře seznámit s možnostmi využití muzikoterapie v psychoterapeutické praxi. Poukázal jsem především na aplikace muzikoterapie v rámci psychoterapeutických přístupů. Přesto si osobně myslím, že budoucnost muzikoterapie jakožto samostatného oboru tkví v tom, co jsem zde pouze naznačil. Jde o téma výpovědi klienta v jeho hudebním projevu. Dekódování jemných harmonických nuancí ve vztahu k jeho osobnosti, aktuálním životním situacím i k vytěsněným obsahům v rámci lidské psychiky. Základem pravé muzikoterapie však zůstane i nadále vztah. Vztahová rovina se však díky tomuto směřování rozrůstá o jednoho činitele, jímž je hudba. Jde tedy o triádu (terapeut – klient – hudba) se všemi možnostmi kombinací vzájemné interakce.

Přesto i nadále platí, že techniky muzikoterapie mohou být (a jsou) účinnou pomocí v rámci psychoterapie, jak ji známe dnes.

Poznámka:
1 Tato stať byla vypracována pro školičku SUR.

Použitá a doporučená literatura

Mgr. Matěj Lipský je psycholog, muzikoterapeut a speciální pedagog. V současné době vyučuje muzikoterapii na Univerzitě Karlově v Praze. Dále externě vyučuje muzikoterapii v rámci kurzů neverbálních technik. Pracuje jako muzikoterapeut v Dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze 4-Krči a jako hudební supervizor v DÚSP a v soukromé

Lipský, M.: Muzikoterapie a psychoterapie. Arteterapie - No. 19, Praha 2009. www.arteterapie.cz