• Aktuality
• Kurzy a výcviky
• Články
• Rozhovory
• Organizace
• Archiv
• Linky
• Kontakt

Lišková, Š. (2006): Muzikoterapie u dětí s downovým syndromem

Muzikoterapie dětí s Downovým syndromem

Sedím v malé útulné místnosti plzeňské Bílé šalvěje, kde se zahajuje tradice setkávání lidí, co se chtějí aktivně zapojit do kolektivního muzicírování. Kytarista Angličan Davis spolu s několika mladými bubeníky zahajují improvizaci. Postupně se k nim přidává celý kroužek (asi 20 lidí) různým chřestěním, chrastěním. Energie hudby, a tím i naše, prudce stoupá. Na každém z nás se objevuje zřetelná kresba hudební pulzace. Mám velkou chuť tancovat, ale nesmělost mi nedovolí vstát jako první. Při flamencovém hudebním ataku najednou vyběhnou doprostřed dvě malé děti s rolničkami a začnou spontánně tančit.

Kolektivní hudební tok radostně sílí, všichni vypadají šťastně. Tato atmosféra mi opět silně připomene poslední den mého prázdninového pobytu na Hájence v Krkonoších, kde jsem sbírala muzikoterapeutické zkušenosti v práci s dětmi s Downovým syndromem.

Na pobyt jsem přijela vybavena dvěma kufry svých etnických nástrojů a s velkým odhodláním dokázat (především sama sobě), že aktivní muzikoterapie je jedním z nejúčinnějších terapeutických prostředků. Celý týden byl organizován Klubem rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem ( přes 200 členů ). V Hájence se sjíždějí rodiče s dětmi s DS včetně jejich sourozenců - pravidelně v letním i zimním termínu. Cílem těchto setkání je „posunovat děti stále dál, a tím přispívat k jejich lepšímu začlenění (integraci) do společnosti“.

Celý týden byl tematicky zastřešen hrou Harry Potter. Děti byly rozděleny do skupinek podle kolejí (Zmijozel atd.), k jednotlivým „profesorům“ (terapeuti) si nosily studijní výkazy, kam jsme se jim po absolvování hodin podepisovali a kreslili obrázky za aktivitu. Byla mi přidělena malá útulná místnost v dřevěné části chaty („Čarodějnictví“). Ve stísněném prostoru u vchodu stála skříň,v protilehlém rohu pak palanda s matracemi. Na výsledcích muzikoterapie se prostor významnou měrou podílel. Po celý týden jsem s ním tvořivě pracovala podle potřeb skupiny. Seděli jsme na matracích v kolečku, z palandy se stávalo střídavě místo pro odpočinek i významná tribuna pro diváky našich hudebních představení. Ze staré skříně jsme vytvořili skříň kouzelnou se zázračnými nástroji, matrace se měnily v lodě a v úkryty i místa na sezení při hře na nástroje. V této místnosti se vystřídalo denně 5 skupin dětí (celkem 23 dětí s DS a 17 sourozenců), lekce byly 60 minutové. Přede dveřmi seděli rodiče, aby případně zachytili utíkající děti. A jaké jsou mé zkušenosti z týdenního setkávání? Odjížděla jsem velmi unavená, ale zároveň i s pocitem, že se má práce zdařila. Pro všechny kdo hledají osvědčené rady pro muzikoterapeutickou práci přináším některá doporučení a poznatky.

Děti s DS nejsou všechny stejné, každé se projevuje zcela specificky jako ostatní populace dětí. Byly zde děti převážně velmi vstřícné, vděčné, radující se z každého projevu zájmu o ně, ale také děti nedůvěřivé (ve školách jsou často slovně napadány svými vrstevníky), i děti těžko zvladatelné, které se jen obtížně zapojovaly do kolektivních činností. Skupinky byly rozděleny dle věku dětí (3 skup.dětí věkového průměru od 7 až do 16 let - vzhledem k diagnóze se však projevují jako děti mladší). Do další skupiny byli zařazeni 19-28 letí. Specifickou skupinu tvořili sourozenci dětí s DS. Narozdíl od jejich vrstevníků (učím na osmiletém gymnáziu děti od primy) jsou tyto děti po stránce psychosociální většinou velmi vyspělé (dospělejší - ochotní pomáhat, trpělivější ), což způsobuje zřejmě kontakt se sourozenci, kteří vyžadují specifickou péči a přístup. Za zvláštní kategorii považuji i rodiče. Jednalo se většinou o velmi příjemné lidi, zocelené trvalou zátěží zvýšené péče o své handicapované děti. Bylo patrné, kdo je na pobytu nováčkem, ti pak působili více vyplašeně a nevyrovnaně (děti přesně odrážely jejich stav).

A teď již k vlastní muzikoterapeutické práci. Osvědčil se mi postup stejný jako s dětmi v předškolním věku (stejný používám i s gymnaziálním dorostem s nerozvinutou hudebností). U všech jsem sledovala stejný cíl: postup od vnímání sebe - já ke kolektivu a kolektivním činnostem - my a zpět.Tyto roviny jsem pravidelně střídala. Děti s DS přinášejí do kolektivu „čisté“ emoce ( když se radují, tak opravdově, stejné je to i s hněvem, neklidem atd.). Dostávala jsem tedy okamžité zpětné vazby na veškeré naše aktivity (mladší děti většinou nedokáží své pocity sdělovat slovně a není to ani třeba). Pro větší přehlednost i omezený prostor příspěvku předkládám v souhrnu několik námětů pro práci:

1) Je dobré veškeré činnosti zastřešit nějakým příběhem. Náš příběh se začal odvíjet v souvislosti s velmi nepříznivým počasím na počátku pobytu. Jednou z prvních aktivit bylo vytvoření drobného rituálu deště, bouřky-zpočátku tleskáním a pleskáním do dlaní jednotlivými prsty, pak celými dlaněmi. V následujících dnech jsme pracovali tematicky s počasím jako ústředním motivem všech vstupních aktivit (gradace deště za použití bicích nástrojů – tamburína - hrom, blesk, východ slunce - zvonkohra atd.). Na instrumentální hru navazovaly i písničky o dešti ( Prší, prší, Žába skáče - říkadlo, které jsme si melodizovali a rytmizovali). Většinou se lehce přešlo ke zpěvu dalších písní, děti některé znaly a samy si o ně říkaly (písně o zvířátkách - schovávali jsme se v dešti, Nohavica - Kozel, atd.). Všechny písně jsme si pantomimicky přehrávali, hyperaktivní děti dostávaly svou důležitou roli (kozla). Příběh vyvrcholil na závěr pobytu, kdy jsme spolu se skupinou 25 letých (DS) vymysleli muzikál z Afriky, ve kterém účinkovaly téměř všechny děti s DS včetně jejich sourozenců. Láska dvou mladých lidí zachránila znepřátelené kmeny před bojem. Mezi útočným kmenem Kaků poznal náš náčelník svou milou a tak zrušil boj. Hráli jsme rituály smíření - afr. tanec, píseň Banuwa ( ke které náčelník vymyslel vlastní text ) za chrastění, bubnování všech. Příběh se tak promítal i do reality, protože tito dva zmínění jsou skutečně partnery. Příběh jsme museli pro velký úspěch opakovat ještě jednou. Pozor na začlenění všech dětí do těchto společných aktivit, rodiče neúčast vlastních těžce nesou !

2) Hudební nástroje sehrávají nezastupitelnou roli při vzájemné komunikaci. Prostřednictvím nich se začlenily postupně do kolektivu i děti nesmělé, agresivnější našly v dílčích sólech potřebný prostor k seberealizaci. Nesmělá Hanička (nemluvná) dokázala zpočátku hrát pouze zakrytá šátkem ( pocit bezpečí), kam jsem jí spodem zvoneček prostrčila. V závěru týdenního pobytu zacinkáním zahájila a ukončila na veřejnosti naše vystoupení.

Je důležité znát postup při vedení těchto souborků, jinak by se kolektivní muzicírování zvrhlo v chaotické třískání a bouchání. Doporučuji postup - od hry na tělo, přes nástroje s jemnějším zvukem (např. Kde všude můžeme chřestit ? - vnímání těla a následně prostoru - u nohy, u hlavy, vpravo, vlevo atd. - děti samy určují) po údernější (Hra Na ticho a zvuky - dirigentem se může stát kdokoliv, Hra při nahrávce - chvíli posloucháme kytaru, pak reagujeme hrou na instrumentální část hudby - pozornost, koncentrace, souhra - vhodná CD s gotickou a renesanční světskou hudbou i skladby z oblasti nonartificiální hudby). K aktivnímu poslechu je třeba volit skladby s výrazným rytmem (děti s DS mají často sluchovou vadu, ale na hudbu velmi rády spontánně reagují ). Poslech lze spojit i s tancem, tyto děti tancují velmi náruživě (některé i velmi kultivovaně - v našich aktivitách jsme si zatančili orient, tanec se šátky, africký „bojový“ tanec i závěrečné disko). Tanec lze spojit i se hrou na nástroje.

3) Stále je třeba mít na zřeteli, že veškeré hudební činnosti jsou pouze prostředníkem rozvoje osobnosti dítěte. Je potřebné si dělat dílčí diagnostiky, děti pozorně sledovat, nikoho neopomíjet a neustále se snažit o jejich integraci mezi ostatní. 15 letý Fanda se zpočátku vyjadřoval pouze slabikou áááá, když něco chtěl. Měl motorické problémy (spasmy). S pomocí nástrojů (s hrou i držením nástrojů jsem mu pomáhala) se mu ruce postupně uvolňovaly, koncem pobytu se snažil i artikulovat mé jméno… ppppppáááá: Štěpánka.

4) 60 minutové lekce jsou zbytečně dlouhé, děti často ztrácejí koncentraci. Doporučuji lekce 35-45 minutové. Je téměř nezbytné střídat jednotlivé činnosti, pokud se však z některé dílčí aktivity vyvine hlavní téma hodiny, neusilovat o realizaci připravených postupů a pohotově reagovat na to, co si kolektiv vyžádá. (Děti např.velmi bavila píseň Teď dáme ruku (nohu atd.) tam, teď dáme ruku sem. Byly schopné i 20minut vymýšlet, co vše lze do kroužku i vně umístit. Vznikaly tak chvilky plné vzájemné důvěry, radosti a spolupráce.

Pro rodiče zůstala naše práce tak trochu utajená. Vzhledem k omezenému prostoru i k větší spontaneitě v projevu dětí jsem odmítla jejich přítomnost na hodinách. Občas jsem děti poslala na chodbu, aby ty „zlobivé rodiče“ utišily (při relaxaci).

5) Je potřebné nechat děti odpočívat, není to klasická školní hodina, nenutit je do jednotlivých aktivit, spíše dbát na vhodnou motivaci ( jeden příklad za ostatní: zápis první den:Honza- hyperaktivní chlapec, vše neguje, bourá připravený prostor, útočí na ostatní, snaží se na sebe strhnout pozornost.Během hodiny při příběhu Východ slunce - uprostřed ohýnek,červený šátek - spadl úmyslně do ohně a prohlásil se za čerta. Skupina mu, „čertovi“, chřestila, chrastila.H. pak vylezl a zamotal se do modrého šátku, stočil se do embryonální polohy, zklidnil se a lehl si opět doprostřed kroužku. My jsme nad ním zpívali a hráli písničky. Děti se k němu chovaly přívětivě. Při odchodu si Honza vymínil skok z palandy, já kompromis - jen ze spodní. Do připravených matrací si pak „hupsly“ všechny děti. Od H. jsem dostala pusu, půjčil si modrý šátek na noc, ráno ho včas vrátil, jak slíbil. Během týdne se u něj značně utlumily agresivní výpady, celkově zklidněl, zapojil se do kolektivních činností, sedal si vedle mne, do místnosti se snažil dostat spolu i s jinými skupinami. Nejvíce ho oslovila hra na kytarová sóla - jeho hra byla plná energických rytmických výbojů, které se po hře na nástroje (vybití) postupně přestaly promítat do jeho celkového chování.)

6) Je vhodné do jednotlivých lekcí pravidelně zařazovat relaxační chvilky (vědomé zklidnění, odpočinek). K tomuto účelu jsem s úspěchem používala tibetské mísy. “Hodným“dětem jsem hrála nad jednotlivými částmi těla. Děti odpočívaly na matracích a samy si říkaly, kde chtějí umístit zvuk.“Divočáky“ jsem zaměstnala jako „léčitele“. Hráli se mnou nad dětmi, nakonec chtěli také odpočívat a vyžádali si i zvukovou odměnu.

7) Je nezbytné poskytnout dětem prostor k seberealizaci.Velmi oblíbenou se stala Hra na sóla, a to především na sóla kytarová. Tento rituálek děti vyžadovaly opakovat každý den. Vše začalo snahou o ukořistění mého nástroje (hrubou silou). Po slibu, že kytaru dostanou také, se objevila u jednotlivých dětí spontánní improvizace při hře, která věrně odrážela jejich osobnost. Hyperaktivní předvedly téměř flamencovou energii drnkání, od nesmělejších zase zazněly jemňoučké zvukové nuance, z „pohodových“dětí pak prostřednictvím nástroje sršela radost.Z hudebního hlediska by byla tato sóla nepoužitelná, z lidského však byla projevem té nejkrásnější komunikace se sebou a ostatními. Pro tato sóla bylo typické, že se děti trpělivě navzájem poslouchaly a na svá sóla se těšily.

8) Ve skupině 25 a víceletých je možné volit postupy stejné jako při výuce alternativní hudební výchovy či muzikoterapii dospělých (komunikace přes tibetské mísy, hledání kolektivního rytmu i vlastní hudební průprava, reflexe činností).Tato skupina se chtěla už sama učit, např. jednotlivé rytmy na bubínky, tance. Celý týden jsme pracovali především na realizaci závěrečného vystoupení (nácvik africké písně, spolu se sourozenci i polyrytmika, sólový Tanec ohně i Bojový tanec Kaků,vymýšlení textu k africké písni atd.). Některé děti se již dříve naučily hrát na hudební nástroje, některé rády veřejně zpívaly, což všem předvedly na hudebním večírku.

9) Je vhodné věnovat pozornost rodičům. Jsou celoživotně ve velké psychické zátěži, pouhé prosté muzicírování jim přináší chvilky štěstí a úlevy. Zasloužili by si vlastní muzikoterapeutické hodiny pro dospělé.Na závěr pobytu chřestili, bubny i tancem doprovázeli hudební produkci naší dospělácké hudební skupiny (housle, 2 kytary, zpěv). Mezi rodiči byla i absolventka konzervatoře. Prý s sebou stále vozila housle, ale nikdy nehrála. Spolu jsme si moc pěkně zamuzicírovaly.

10) Je nutné umět říkat dětem i důrazné ne. Tyto děti se velmi rychle fixují na konkrétní osobu, často nevědomky, pak i vědomě překračují hranice únosného chování (objímání oblíbených osob na veřejnosti, nevhodné chování spojené se sexualitou, nepatřičné vynucování si pozornosti,atd.). Evička se v průběhu hodin zamilovala do hudby, do hry na nástroje a zejména do tancování. Všechny tyto radosti měla spojeny s mou osobou, chtěla být stále ve středu mé pozornosti. Vše vyvrcholilo srdceryvným hysterickým křikem (myslela jsem si, že má akutní zánět slepého střeva- držela se za bříško), když jsem na závěrečné diskotéce šla tancovat s jiným partnerem. Na mé výrazné NE a slib, že ji pak zase vyzvu k tanci se okamžitě zklidnila.

Je třeba nepodlehnout projevům jejich náklonnosti a uvědomit si, že v běžném životě skutečně nemohou tyto děti objímat „ tetu“ v cukrárně, průvodčího, atd. O těchto tématech jsem vedla i večerní rozhovory s rodiči dětí. I oni se stali mými učiteli.

Jsem ráda, že jsem si během tohoto týdenního setkání ověřila některé muzikoterapeutické postupy právě v praxi s těmito dětmi. Uvědomila jsem si, že umí být velmi vděčné, že je hudba ve velké míře oslovuje, že se prostřednictvím muzikoteraputických technik a empatického přístupu dá docílit velmi dobrých výsledků a napomoci tak k lepší integraci těchto dětí do společnosti (samostatnost, menší závislost na péči okolí).

Děti (lidé s DS) mě vnitřně obohatily. Přinesly mi informace o životě z trošku jiného úhlu pohledu (často méně zkresleného). Vedení skupinek vyžaduje promyšlenou přípravu, zásobník zkušeností i pohotovost při improvizaci, a reakci na vzniklé situace.

Pro kontrast uvádím názor jedné maminky dítěte s DS, s nímž jsem se zprostředkovaně nedávno setkala:“ Aktivity Klubu nemají žádnou cenu, já ráno své dítě zamknu do prázdného pokoje a jdu do práce.Umí být doma samo“.

Vracím se myšlenkami do Plzně. Na závěr společného muzicírování ke mně přišel bubeník, který vedl svou neuvěřitelnou hudební invencí kolektivní improvizaci všech. Ptal se na původ mé arabské tamburíny, v řeči silně zadrhával, jeho slovní projev nesl stopu nesmírného úsilí. Jak je dobře, že se dokáže tak spontánně vyjadřovat alespoň prostřednictvím hudby.

S díky všem Štěpánka Lišková

Autorka článku pracuje na Pedagogické fakultě v Plzni Západočeské univerzity (katedra hudební kultury), kde vyučuje mimo jiné i muzikoterapii (absolventka studia muzikoterapie na olomoucké fakultě). Učí též HV na soukromém gymnáziu Františka Křižíka v Plzni, kde je jedním z lektorů Tvůrčích dílen. Ve volném čase se věnuje další vzdělávací kurzovní činnosti, zpívá ve sboru Nová Česká píseň, její velkou vášní je tanec. Bližší informace včetně kontaktu na http://www.pef.zcu.cz/pef/khk/ ZČU.