Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

Miková, G. (2005): Termíny v muzikoterapii a tři důležité muzikoterapeutické modely (Velká Británie)

Termíny v muzikoterapii a tři důležité muzikoterapeutické modely (Velká Británie)

Bc. Gabriela Miková - ukázka z bakalářské diplomové práce (III. část)

Důležité termíny vztahující se k muzikoterapii:

Metoda: metoda je zde definována jako zvláštní typ hudební zkušenosti, kdy je klient zapojen do léčebných postupů.

Procedura: je postup, kdy se terapeut zabývá s klientovými zkušenostmi a rozvíjí je.

Techniky: kroky uvnitř procedury, které využívá terapeut, na kterých se podílí spolu s klientem.

Model: systematický a specifický postup metody založen na určitých principech, procedurách a využívání určitých technik (každý model má určité specifické rysy).

V některých zemích a jazycích nejsou přesně odděleny termíny jako postup, metoda, model atd.

Improvizace:

Improvizaci definovala APMT jako spontánně vytvořenou kombinaci zvuků a ticha postavenou uvnitř začátku a konce (1985:4). Mercedes Pavlicevic se vyjadřuje k improvizaci jako k neodmyslitelné součásti hudby. Notový zápis není překážkou. Jsou hudebníci, kteří improvizují během interpretace zapsaného hudebního díla. Improvizací rozumíme situaci, kdy hudebník využívá nové frázování melodie a zdůrazňuje určitý rytmus. Dalšími příklady improvizace jsou momenty, kdy hudebník udělal chybu v notovém zápisu a snaží se najít cestu zpět ("maskování chyby") například koncert, kdy hráč hraje zpaměti, ztratí se a snaží se opět zapojit do hry. Mnoho současných hudebních stylů je postaveno na hudební improvizaci např. soul a jazz. Někteří hudebníci do své hry začleňují improvizaci a získávají jejím prostřednictvím emotivní zkušenost s ostatními hudebníky.

Improvizace není jen umělecká hra s melodií, rytmem a harmonií, ale je to i podílení se na společné zkušenosti a vzájemném posloucháním. Na tomto principu je postavena i improvizace muzikoterapie tzv. klinická improvizace. Co vlastně znamená klinická? Tony Wigram definuje: termín, který se vztahuje k identifikaci symptomů a dalších projevů onemocnění. Termín je užíván ve spojení klinická improvizace v oblasti muzikoterapie.(Wigram, 2002:316, přeložila Gabriela Miková)

Klinická improvizace je speciální hudební improvizace užívaná v muzikoterapii. APMT ji definuje jako hudební improvizaci se specifickými terapeutickými významy, za účelem usnadnění reakcí a interakcí (1985:5). V muzikoterapii se jak terapeut tak i klient svobodně a bez omezení účastní na produkci hudby s využitím různých nástrojů, které jsou speciálně vybrané terapeutem. Klient je tím pádem schopen tvořit zvuky bez hudebních schopností s pomocí bicích nástrojů s určitou a neurčitou výškou: xylofonu, činelu, tamburíny, zvonu atd. Mohou se rovněž aplikovat strunné nástroje, klávesy, hvízdání atd. Muzikoterapeut smí využít klavír, dechový nebo strunný nástroj. Klientovi je v některých případech umožněno přinést si i svůj vlastní nástroj. Těžištěm klinické improvizace je spontánní tvoření zvuků nebo hudebních prvků, což je prostředek pro komunikaci, vyjádření a reflexy mezi klientem a terapeutem, kteří si tím vytváří určitý vztah.

Porovnejme nyní rozdíl mezi klinickou improvizací a improvizací určené k poslechu (založená na interpretaci). Je mezi nimi jeden rozdíl a to ten, s jakým záměrem a smyslem je improvizace vytvořena. V muzikoterapii je cílem improvizace rozvinout vztah mezi terapeutem a klientem, který je prováděn nezaujatě a to tedy v nevlastním zájmu. Někdy může během sezení při volné improvizaci (Alvin Model) dojít mylně k druhému typu improvizace, která je určená pro poslech a to z důvodu neinformovanosti posluchače.

V druhém typu improvizace založeném na provedení je hlavním smyslem rozvíjet hudební vztahy k uměleckým účelům ve vlastním zájmu. Rozhodně v obou dvou typech improvizace jsou hudební myšlenky tvořeny kreativně a odhaleny v momentu, kdy hráč začne hrát. Ukažme si nyní jak je improvizace aplikovaná na určitých modelech v muzikoterapii ve Velké Británii.

Modely a metody

Devátý Světový Kongres, který se konal ve Washingtonu v roce 1999 představil pět mezinárodních uznávaných modelů: Behavioural Music Therapy, Benezon Music Therapy, Bonny Method of Guided Imagery and Music, Analytic Music Therapy a Nordoff-Robbins Music Therapy. Těchto pět modelů bylo představeno z několika odlišných perspektiv např. historie, teorie, klinická praxe, výzkum a trénink atd. Čtyři z těchto modelů byli přímo prezentovány na tomto kongresu, pouze Mary Priestley (Analytic Music Therapy) nebyla přítomna. Podívejme se nyní detailně na 3 modely aktivní muzikoterapie, které jsou ve Velké Británii nejvíce využívány.

Free Improvisation Therapy, volná improvizace v terapii - Alvin model

Juliette Alvin byla průkopnicí muzikoterapie a rozvoje modelu na základě improvizace v letech 1950 a 1980. Byla mezinárodně uznávanou koncertní cellistkou a velmi silně podporovala a propagovala hudbu jako léčebné médium.

Historie

V roce 1995 J. Alvin založila British Society for Music Therapy, následně pak magisterský obor muzikoterapie na Guildhall School of Music and Drama v roce 1968 v Londýně. Její program stále běží, ale nyní spolupracuje s University of York. Tento obor vystudovali velice známí muzikoterapeuté jako např. Tony Wigram (Dánsko), Leslie Bunt (Velká Británie) atd. Mnoho terapeutů a učitelů muzikoterapie byli ovlivněni metodou její práce pod mezinárodně známým pojmem Free Improvisation Therapy. J. Alvin pracovala s mentálně postiženými dětmi a také s dětmi fyzicky handicapovanými a autistickými.

Byla zastáncem toho, že na rozvoji muzikoterapie se podílel Freudův analytický koncept a hudba má sílu objevovat nevědomě pohled na určité věci. Její teorie byla postavena na tvorbě hudby člověkem, který může vidět sám sebe, když hudbu vytváří. Hodně cituje Igora Stravinského, který je podle ní jeden ze skladatelů, co nejvíce ovlivnil hudbu 20. století. Dle J. Alvin jeho skladby zbořily hudební hranice a tím míní harmonii, melodii, rytmus, formu a možnost slyšet tonální a atonální souzvuky, které byli dříve tabu. To se jistým způsobem podílí na rozvoji volné improvizační terapie, která nám dovoluje improvizovat bez hudebních pravidel.

Sezení

Cílem práce je poslouchání a vytváření hudby terapeuta a klienta jakýkoliv možný druh hudební aktivity může být využit improvizace je úplně volná, nic není předem předepsáno nástroje je možno využít různými způsoby, možnost využití hudebních motivů a vokálních zvuků volná improvizace nepožaduje žádné hudební schopnosti a nehodnotí se dle hudebních kritérií terapeut neukládá žádná hudební pravidla a omezení, neurčuje směr a postup improvizace, pokud si to nevyžádá klient klient má volnost při výběru metra, rytmických motivů, pulsace, rozsahu, tonálních center, melodických motivů nebo harmonických souzvuků.

Toto byl převratný koncept pro muzikoterapii v 60 letech 20. století. Pouze Paul Nordoff a Clive Robbins (Creative Music Therapy) se přibližují k tomuto modelu. J. Alvin pokládá za důležité navázat vztah s klientem pomocí hudby a tvrdí, že nejprve vznikne vztah mezi nástrojem a klientem a to iniciuje rozvoj vztahu mezi klientem a terapeutem. Její práce je založena na vztahu mezi klientem a terapeutem, kteří se podílejí mezi sebou na společných hudebních zkušenostech na stejné úrovni. Juliette Alvin zaujímá neodmyslitelné místo v historii muzikoterapie, mezi její nejznámější práce patří: Music Therapy (1975), Music Therapy for the Handicapped Child (1976), Music Therapy for the Autistic Child (1978). Wigram, T., Pedersen, N. I. and Bonde O. L. ve své publikaci definují tento model:

Volná improvizace je metoda muzikoterapie rozvinutá Juliette Alvin v 50 letech 20. století. Terapeut dává klientovi úplnou svobodu v improvizaci (žádná struktura, pravidla a témata). Probíhá zde vývoj vztahu mezi terapeutem a klientem, který je vytvořen na základě vztahu mezi klientem a nástrojem. (Wigram, 2002:318, přeložila Gabriela Miková)


Priestley model - Analytically Oriented Music Therapy (AOM) , analyticky orientovaná muzikoterapie

AOM se vyvinula na základě již známé muzikoterapie nazývané analytická muzikoterapie - Analytical Music Therapy. Spolu s tradicí Nordoff-Robbins muzikoterapií je tento model nejrozšířenější v aktivní muzikoterapii v Dánsku. V tomto modelu jsou klienti aktivně zapojeni v klinicky organizovaných hudebních aktivitách a nejvíce je zde využívanou formou improvizace. Improvizace mohou být tonální a také atonální to záleží na klientovi. Komponování písně nebo instrumentální skladby může být také součástí práce. Na klienty nejsou kladeny žádné nároky estetické kvality hudebního produktu.

Historie

Analytická muzikoterapie (AM) se vyvinula na začátku 70 let 20. století britskou profesionální violistkou Mary Priestley, která začala rozvíjet specifickou kombinaci muzikoterapie a psychoanalýzy. AM využívá improvizaci symbolicky k prozkoumaní klientova předešlého života jako cestu pro sebepoznávání (u dětí často kombinováno s pohádkami nebo jinými příběhy). Mary Priestley rozvinula AM ve spojení s psychiatrickými klienty a také se podílela na vytvoření doplňujícího předmětu pro muzikoterapeuty (experiental training of music therapist). Jeho součástí byla individuální terapie tzv. intertherapy, kde studenti zaujímají roli klienta. V Dánsku a v Německu termín Analytical Music Therapy - analytická muzikoterapie není dlouho užíván. Tento název nahradil termín Analytically Oriented Music Therapy - analyticky zaměřená muzikoterapii, která je založena na základě rozvoji psychologických teorií a teoriích týkajících se psychosociálních součástí v rozvíjející se osobnosti.

Sezení

V individuálním sezení AOM terapeut pracuje sám. Ve skupině pracují obvykle 2 terapeuti dohromady, kteří si navzájem přebírají role hlavního terapeuta a "spoluterapeuta". S klienty, kteří se mohou verbálně vyjádřit začíná sezení verbálním zkoumáním (pokus najít o co klient v dané situaci jeví zájem) a na tomto základě je postavena hudební improvizace. Hudba může začít tonálně nebo atonálně a rozvíjet se do jakýkoliv směrů. Terapeut musí mít přehled nad jejich souhrou, ale zároveň musí dát volnost a upustit od uvědomělé kontroly nad jejich hrou. U AOM je důležitá verbální reflexe po skončení hry, což je dobré pro klienta, protože může u něj zpětně evokovat své počínání při improvizaci. Běžně je sezení zakončeno závěrečnou hudební improvizací, kde je snaha zapojit již předešle zazněné motivy.

AOM může být definována jako hudba v terapii. Hudba zde zaujímá symbolické vyjádření vnitřních rozpoložení (nálad), emocí a asociací. Můžeme říci, že AOM je hudba v terapii, ale současně také hudba jako terapie. Je důležité zmínit, že terapeut zde využívá nejen klavír, ale také bicí a jiné další nástroje. AOM je stále posuzována mnoha terapeuty za hlavní metodu při práci na poli psychiatrie. Při práci s klienty, kteří se nemohou verbálně vyjádřit, je kontakt a komunikace s klientem na elementárním stupni. V každém případě lze tento model také využít. Vše záleží na okolnostech (stav klienta), ale často v těchto případech jsou důležité i nepatrné nuance.

Wigram, T., Pedersen, N. I. and Bonde O. L. ve své publikaci definují tento model:
Analytická muzikoterapie je psychoterapeutická metoda, kterou rozvinula britská muzikoterapeutka Mary Priestley v 70 letech 20. století. Je založena na neverbální improvizaci a symbolickém využití hudby, kde klient zpívá nebo hraje na nástroj, který si sám zvolí. Zahraná symbolická témata se vztahují k problémům klienta, které jsou zjištěny před začátkem improvizace a po skončení improvizace jsou prodiskutovány. Dnes je tato metoda nazývána AOM. (Wigram, 2002:315, přeložila Gabriela Miková)


Nordoff-Robbins model - Creative Music Therapy, kreativní muzikoterapie

Americký skladatel a klavírista Paul Nordoff, britský pedagog a výchovný specialista Clive Robbins jsou průkopníci jednoho z nejznámějších improvizačních modelů muzikoterapie. Tento model se vyvíjel přes 50 let a je nyní nazýván Creative Music Therapy - kreativní muzikoterapie, ve světě je všeobecně známý pod pojmem Nordoff-Robbins model.

Historie

Metoda se rozvíjela během roků 1959 a 1976 a byla vyučována v několika zemích například ve Velké Británii, Německu, USA, Austrálii, Japonsku, Kanadě, Norsku, Dánsku, Jižní Africe. Paul Nordoff a Clive Robbins žili nějaký čas v Dánsku a také vyučovali v Norsku. V důsledku toho obě tyto země následovali jejich metodu práce. Nejdříve byl rozvoj této metody zaměřen na děti s poruchou učení (s problémy výuky) a ten se postupně rozšiřoval na mentální a fyzické handicapy, Downův syndrom, emoční a výchovná narušení a děti s autismem. Paul Nordoff zemřel v roce 1976, ale Clive Robbins nadále pokračoval v této práci se svoji ženou Carol Robbins. Společně se začali věnovat i dětem s poruchou slyšení.

Sezení

Postupy tohoto modelu jsou unikátní a snadno rozpoznatelné. Na hudbu je zde pohlíženo jako na centrum zkušenosti a hudební reakce jsou zde pokládány za primární materiál pro výklad a analýzu. Kladou se nároky na vyšší hudební dovednost a využití harmonického nástroje. Improvizace je základem pro jejich postup práce. V tomto typu terapie převážně pracují terapeuti s vypracovanou hrou na klavír a v některých případech i na kytaru. V individuální terapii je klientům nabízen především činel nebo buben a hra je také silně podpořena využitím hlasu. Ve skupině se pracuje i s ostatními nástroji např. dechovými, smyčcovými a některými druhy bicích nástrojů.

Při terapii jsou přítomni 2 terapeuti. Jeden z terapeutů sedí u klavíru a má za úkol navázat vztah s klientem. Druhý se snaží usnadnit dítěti práci při sezení (jeho reakce atd.). Paul Nordoff zaujímal pozici u klavíru (terapeut klavírista) a Clive Robbins přestavoval druhého terapeuta. Paul Nordoff většinou používal při improvizaci vlastní hudbu a to především tonální a také se snažil během improvizace navázat hudební spojení mezi ním a klientem.

Mnoho terapeutů využívá kreativní improvizaci, která se snaží navázat spojení ihned od příchodu a až do odchodu klienta (např. využitím písně - píseň jako hra, snaha o dialog, atd.). Metody a postupy tohoto modelu nakládají s hudbou jako terapií. Hudba má zde úlohu urychlujícího činitele, díky kterému dochází k nějakým změnám. Hudba většinou zaznívá při celém sezení a vztah mezi terapeutem a klientem je formován "uvnitř hudby". Styl improvizace musí být očištěn od hudebních konvencí (akordy můžou být využity různými způsoby). Intervaly jsou pro improvizaci důležité, jelikož reprezentují odlišné pocity. Improvizovaná hudba smí obsahovat hudební archetypy jako např. organum a mohou v ní zaznít také i odlišné druhy hudby (např. španělské idiomy).

Wigram, T., Pedersen, N. I. and Bonde O. L. ve své publikaci definují tento model:
Tuto metodu muzikoterapie rozvinul americký skladatel a klavírista Paul Nordoff a britský dětský specialista Clive Robbins během 60 let 20. století. Metoda je nyní nejvíce rozšířená v praxi ve Velké Británii, Německu, USA, Austrálii, Japonsku, Jižní Africe a Skandinávii. Metoda se původně začala používat k léčbě handicapovaných dětí. Dnes je rozšířena i na léčbu dospělých a do dalších klinických sfér. Cílem je dosáhnout rozvoje klientova sebevyjádření se, kreativity a komunikace. Klasický model sezení: tým dvou terapeutů (terapeut-klavírista a terapeut přísedící). (Wigram, 2002:317, přeložila Gabriela Miková)

ukázka z bakalářské diplomové práce "Základy ke studiu muzikoterapie" 2005