Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

RSS

Odebírat aktuality Muzikoterapie

Muzikoterapie Cílené využívání zvuku a hudby
k terapeutickým účelům.

Šramlová, L. (2007): Alikvotní zpěv a některé jeho léčebné účinky

Mgr. Lenka Šramlová: Alikvotní zpěv a některé jeho léčebné účinky

alikvoty@seznam.cz

Alikvótní zpěv se zdá být již relativně známým hudebním fenoménem, o který se v současné době zajímá stále více umělců, zpěváků i jiných hudebníků. Obeznámenost s alikvóty a jejich léčebným potenciálem proniká i do muzikoterapeutické oblasti.

Co jsou to tedy alikvóty a jak je možné je produkovat?

Chris Amrhein, multi-instrumentalista, alikvotní zpěvák a hlasový pedagog (Salzburg), ve svých workshopech odkazuje na podobnost světelného spektra se spektrem slyšitelných tónů, neboť podléhají stejným spektrálním zákonům. Denní bílé světlo v sobě obsahuje všechny barvy duhy, které můžeme vidět, až když světlo rozložíme pomocí průhledného hranolu. Stejně tak i všechny zvuky a zejména tóny nejsou jednoduché, nejsou to čisté tóny ale směsice tónů. Všechny zvuky tak obsahují množství různých frekvencí.

Nejnižší frekvence z celé této směsice jednoho tónu se nazývá tzv. fundamentální neboli základní tón. „Alikvóty jsou všechny ostatní tóny, které zní společně s tímto fundamentálním tónem; mají vyšší frekvenci a vytváří tzv. přirozenou alikvotní řadu“ (in 1). Stejně jako všechny barvy duhy jsou latentně přítomny v bílém světle, tak se dá říci, že alikvóty jsou „skrytými barvami zvuku“.

Alikvóty tedy nepřetržitě zní jako součást všech zvuků okolo nás, aniž bychom je však byli schopni vnímat jako jednotlivé tóny. Jsou to právě alikvóty, které určují jedinečnost našeho hlasu, barvu hudebního nástroje i kvalitu jakéhokoliv jiného zvuku. Např. každý nástroj zní mnoha alikvóty. Různé nástroje však mají díky svému tvaru a materiálu zvýrazněné různé alikvóty v alikvótní řadě. Podle tohoto specifického „alikvotního obrazu“ dokážeme sluchem rozpoznat o jaký nástroj se jedná.

„V elektrických laboratořích byly pomocí speciálních filtrů odstraněny alikvóty ze zvuku tří nástrojů. Při poslechu těchto nástrojů bez alikvót bylo nemožné je vzájemně rozpoznat. Přitom za normálních okolností každý bezpečně pozná housle, trumpetu a piano“ (in 2). A stejně je tomu i s lidským hlasem. Každý hlas má svůj specifický „alikvotní obraz“, který je formován tvarem našeho obličeje, zejména úst, nosu a všech přilehlých dutin. Tento alikvótní obraz způsobuje naše individuální hlasové zabarvení.

Co činí alikvóty velmi zajímavým fenoménem i z hlediska filozofického, je jejich matematicky přesné uspořádání, tzv. alikvótní řada. Když např. struna na kytaře vibruje 256krát za sekundu, naměříme frekvenci 256 Hz. Výška této frekvence odpovídá tónu C. Jednotlivé alikvóty znějící současně s tímto základním tónem jsou potom násobky této frekvence. První alikvót znějící s tónem C bude tedy frekvence vibrující dvakrát rychleji (512 Hz) a bude znít opět jako C ale o oktávu výš. Druhý alikvót znějící s tónem C bude třikrát vyšší frekvencí a bude znít ještě o kvintu výše, tedy jako tón G atd.

Např. alikvóty znějící s tónem C 256 Hz:

alikvót: 2 x 256 Hz = 512 Hz oktáva C
alikvót: 3 x 256 Hz = 768 Hz čistá kvinta G
alikvót: 4 x 256 Hz = 1 024 Hz oktáva C
alikvót: 5 x 256 Hz = 1 280 Hz velká tercie E
alikvót: 6 x 256 Hz = 1 536 Hz čistá kvinta G atd.

Teoreticky je řada alikvótů nekonečná, každý alikvót je zvyšujícím se násobkem frekvence fundamentu (ne předchozího alikvótu) – proto se mezi jednotlivými alikvóty zmenšuje slyšitelný rozdíl. V prvních 4 oktávách je prvních 16 alikvótů, které můžeme slyšet a dobře rozlišit. Od 16. alikvótu už lidské ucho není schopno rozeznat jemné rozdíly mezi nimi (in 2).

Slyšitelná alikvótní řada:

C – C – G – C – E – G – B – C – D – E – snížené Fis – G – snížené A – snížené B – B - C

Hudebníci, kteří hrají na strunné nástroje znají tzv. flažolety, což jsou znějící jednotlivé alikvóty hudebních nástrojů. Aby alikvotní zpěvák zazpíval alikvotní tóny různé výšky, používá jednotlivých samohlásek řeči a pohybů špičky a kořene jazyka k pozměnění velikosti a tvaru rezonančního prostoru v ústech a okolních dutinách. Tyto techniky mu umožní zazpívat 2 a více tónů najednou.

Základní techniky alikvótního zpěvu jsou buď podtónové nebo nadtónové. Podtónové techniky nebo-li tzv. hrdelní zpěv užívají uvolnění hlasivkových vazů a jemných pohybů jazyka. Mezi tyto patří tradiční východní tuvinské techniky khöömei, sygyt a kargyra, které umožňují zpívat i 3 a více tónů najednou (in 3).

Základ nadtónových technik můžeme najít v našich evropských gregoriánských chorálech a našemu kulturnímu vnímání a hudebnímu cítění jsou bližší než techniky východní. Využívají zpěv jednoho tónu, z něhož se „vyfiltrují“ alikvóty pomocí nejjemnějších pohybů kořene a špičky jazyka, pomocí pohybu rtů, měkkého patra a uzávěru průchodu do nosu. Nejznámější je tzv. NG technika, při níž alikvóty zní při změně vokálů U O A E I. Druhou nejčastější technikou je tzv. bird technika (známá též jako „Harry Potter“ technika), při níž se pracuje nejvíce s pohybem špičky jazyka po tvrdém patře za vyslovování vokálů U I (in 4). Třetí, ne však poslední technikou je tzv. Mim nebo New technika, jejíž název napovídá i způsob provedení, kdy využíváme špičku jazyka a štěrbinu vzniklou mezi rty a předními zuby. Mnozí ji se smíchem nazývají tzv. „alikvotní polibek“.

Existuje spousta dalších technik, jak je možné zpívat alikvóty. Ve skutečnosti si každý alikvótní zpěvák v průběhu let učení se alikvótnímu zpěvu utvoří své vlastní techniky, které nejlépe odpovídají jeho vlastním individuálním schopnostem a fyziologickým zvláštnostem jeho osobního pěveckého aparátu. Proto je také možné se setkat s technikami, které se v základech shodují, ale rozchází se v dalších prvcích. Tak vznikají další osobní varianty, které každý zpěvák uplatňuje individuálně, protože mu pomáhají jeho alikvóty vyladit a zesílit jejich zvuk.

Léčebné účinky?

(1) Když se zaposloucháme do alikvótů lidského hlasu, máme pocit, že slyšíme velmi čisté až čiré tóny. Tyto krásné, flétně podobné zvuky jakoby se objevovaly ze samotného prostoru a ne od zpěváka, který je produkuje. Poslech alikvót je vždy velmi působivý, a může v nás vyvolávat různé pocity od pocitů lehkosti a světla k pocitům tajemna a mystických hlubin.

Zvláštní čirá kvalita těchto tónů je dána jejich fyzikální kvalitou. Jsme zvyklí naslouchat hudbě a zpěvu, kde všechny instrumentální i hlasové tóny jsou směsicí mnoha frekvencí. Alikvóty jsou však jednotlivé, tedy „čisté“ frekvence, vydělené z celé směsice. Působí na nás proto dojmem čistoty a průzračnosti, neboť neobsahují obvyklé šumy, které jsme zvyklí poslouchat všude okolo nás. Zde je tedy jedna z odpovědí na otázku, proč se umělci vůbec alikvótním zpěvem zabývají. Je to čistota zvuku, která fascinuje a povznáší posluchače i zpěváka, a přináší ryzí umělecký zážitek.

Německý vědec, alikvótní zpěvák a sbormistr, Wolfgang Saus, ve své knize zmiňuje svou vizi budoucnosti alikvótního zpěvu. Alikvóty pronikají do filmové hudby (viz. Baraka, Život Buddhy, Hulk) i do klasických hudebních žánrů a obohacují populární nebo jazzovou hudbu (in 5). Vyskytují se dokonce komplikované alikvótní skladby napsané pro celé alikvótní sbory nebo polyfonní hudební dílka pro několik zpěváků. Zážitky posluchačů jsou často velmi silné a hovoří o zvukové dokonalosti.

(2) Druhý směr v alikvótním zpěvu představují umělci, kteří využívají více méně technik hlasové improvizace. Tak může zpívat jeden zpěvák sám, ale také celá skupina lidí. Kouzlo tohoto způsobu zpěvu je nejčastěji v tom, že zde chybí jakákoliv struktura obvyklá pro hudební dílo. Není zde žádná určená forma, zato se zde nabízí nejširší prostor pro individuální vyjádření každého účastníka, který má možnost poslouchat nebo se účastnit aktivně. Může se držet v pozadí nebo určovat „tok hlasového proudu“ svou vlastní invencí. Často chybí jakýkoliv rytmus, společné znění je založeno na držení základního tónu a hlasové improvizaci. Je odstraněna hudební forma, každý účastník má svobodu tvořit a hlasově se projevovat, zatímco skupina poskytuje zázemí a zvukově-hlasový proud. Společný zpěv může být doprovázen hudebními nástroji, které udržují zvukové pozadí, např. shruti box, tampura nebo monochord, jsou ideálními nástroji k alikvótnímu zpěvu.

Tento způsob alikvótního zpěvu má hluboké relaxační účinky, může být součástí meditační praxe a může být vhodně doplňován imaginačními a vizualizačními technikami.

Nejčastěji se používá tzv. alikvótní sprcha, kdy hlasová a alikvótní improvizace vytváří velké množství alikvótních tónů, které vytváří dojem zaplnění celého prostoru zvukem. Účastníci často zažívají pocity hlubšího prožitku sebe sama a také propojení s druhými, se skupinou. Další možností je rozšíření alikvótní sprchy o představu světla, které vyplňuje celý vnitřní prostor těla a zároveň celý prostor skupiny, místnosti atd. V tomto případě účastníci často silně pociťují souznění s druhými, odlehčení a určité „prosvětlení“ s doprovodným pocitem vnitřního štěstí, klidu a pohody. Někteří účastníci si mohou lehnout do středu kruhu a tam odpočívat a vnímat zvuky, zatímco ostatní pro ně zpívají a vytvářejí harmonické zvukové prostředí.

(3) O široké paletě možností využití alikvót svědčí i poznatek o lidském hlase, který k tomu, aby dobře a „barevně“ zněl, využívá opory celého našeho těla. Pro odborníka může být obecně lidský hlas ukazatelem fyzických a emočních blokád klienta. Tam, kde je hlas probarvený a znělý, tzn. obsahuje velké množství alikvótních tónů, tam jsou tělo i psychika uvolněné. Tam kde je málo barevný, přiškrcený, neznělý, neotevřený, tam nám malý obsah alikvótů pomáhá jako diagnostické vodítko pro další práci s hlasem a emočními obsahy.

(4) Další zajímavý fakt vztahující se k fenoménu alikvót je ten, že svými fyzikálními vlastnostmi alikvóty reflektují zákonitosti o harmonii. Intervaly mezi jednotlivými alikvóty v alikvótní řadě odpovídají základním poměrům struktury lidského, zvířecího i rostlinného těla a odpovídají zákonitostem stavby veškerého organického světa. Tyto poměry známe např. také z oblasti umění jako tzv. zlatý řez.

V vzájemné vztahy mezi jednotlivými tóny a jejich poměry jsou důvodem harmonizujícího a léčivého efektu zvuku vůbec. Ve starých kulturách a jejich školách (Tibet, Indie, Egypt, Řecko) se vyučovalo umění hudby spolu s medicínou. V těchto školách měli široké pochopení vztahům mezi hudbou a léčením, které bylo založené na poznatku, že vibrace je základní tvořivou silou vesmíru.

V naší kultuře to byl řecký učenec a filozof Pythagoras (582 – 507 př. n. l.), kdo se jako první zabýval těmito hudebními zákonitostmi a odhalil základy nauky o hudebních intervalech, a přirozených poměrech, které přesně odpovídají poměrům alikvotní řady. Sám Pythagoras říkal: „Studujte monochord a poznáte tajemství vesmíru“ (in 2), a že studiem jedné vibrující struny, můžeme pochopit mikrokosmické aspekty zvukové vibrace a díky tomu potom pochopíme i makrokosmické zákony vesmíru.

Alikvóty jsou stále překypujícím zdrojem inspirace. Způsoby, jakými je budeme používat, závisí na naší fantazii, možnosti jsou neomezené.

Ti, kdo se zajímají o jógu, energetická cvičení či masáže, najdou v praxi i mnoho způsobů, jak využít alikvótní zpěv pro práci s energií, pročišťování energetických center a drah těla atd.

(V Praze se zabývají výukou alikvótního zpěvu a společnými skupinovými improvizacemi Monika a Lenka Šramlovy nebo skupina Tashi Deley.)