Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

rssRSS

Odebírat aktuality Muzikoterapie

Weber, J. (2007): Improvizační muzikoterapie s dospělými (Přístup Gillian Stephens Langdon)

Mgr. Jana Weber, MT-BC - Improvizační muzikoterapie s dospělými (Přístup Gillian Stephens Langdon)

„Síla hudby sjednocovat a léčit...je obrovská. Je to ta nejhlubší ne-chemická léčba“ -Oliver Sacks, M.D., Awakenings

Muzikoterapie je mezilidský proces, který využívá hudby a hudebních aktivit k uspokojení fyzických, psychických, kognitivních, sociálních a spirituálních potřeb člověka. Nejen, že uspokojuje potřeby nemocných či postižených dětí a dospělých, ale zlepšuje kvalitu života člověka zdravého. Muzikoterapie je pomocná profese na pomezí více oborů, jako jsou zdravotnictví, psychologie, pedagogika. Tento fakt ukazuje její velkou využitelnost v mnoha oblastech lidského života. Hlavním prostředkem muzikoterapie je sama hudba. Jde o specifické médium, které se pomocí vhodného přístupu stává terapeutickým a pomáhá ke zlepšení, znovuzískání, či udržení zdraví.

Existuje velké množství muzikoterapeutických konceptů a přístupů, které se odlišují terapeutickými cíly, hudebními či psychologickými východisky, technikami, metodami a často se zaměřují na rozdílné typy populace. Muzikoterapie využívá hudbu jako prostředek k dosahování klinických cílů. Všechno, co muzikoterapeut provádí, každá tónina, každá technika, každý nástroj, který použije, má svůj důvod a je psychologickou intervencí.

Ve své práci vycházím z přístupu Improvizační muzikoterapie Gillian Stephens Langdon a z Kreativní muzikoterapie Nordoff - Robbins. Dokončuji studium muzikoterapie a pracuji na Psychiatrické Klinice Bronx v New Yorku, kde v rámci získání diplomu Americké Muzikoterapeutické Asociace musím splnit 1200 hodin praxe. To mi právě Gillian Stephens Langdon umožnila. Je to velmi známá americká muzikoterapeutka, která přes 30 let pracuje se schizofrenickými pacienty a publikovala řadu odborných článků. Měla jsem obrovské štěstí, protože právě ona se stala mou supervizorkou a já se mohla učit přímo od ní. Přijala mě jako dobrovolníka a zasvětila mě do tajů muzikoterapie.

Improvizační muzikoterapie na Psychiatrické Klinice Bronx

Psychiatrická klinika v newyorském Bronxu je zařízení dlouhodobé péče, kde spousta pacientů tráví i několik let. Velké množství jich přichází rovnou z vězení. Mnoho pacientů nemá kam jít, a tak se klinika stává jejich jediným útočištěm.

Jeden pacient byl po asi 10 letech propuštěn, ale když vyšel před hlavní bránu, rozhlédl se a tiše řekl: „Já nemůžu...“ Nebyl schopný vzít na sebe zodpovědnost svobody ale i samoty. Nikdo na něj nečekal.

Muzikoterapie je součástí rehabilitačního programu vedle umělecké, taneční a dramatické terapie na oddělení umělecké terapie. Gillian Stephens Langdon je vedoucí tohoto oddělení a její přístup byl vytvořen a modifikovát v průběhu její praxe.

Základní elementy Improvizační muzikoterapie

V Improvizační muzikoterapii jsou důležité čtyři základní elementy, hudba nebo respektive improvizace, slova, ticho a pohyb, které se v průběhu terapie ovlivňují. Velmi důležitý vztah je mezi slovy a hudbou, improvizační techniky jsou propojeny s technikami verbálními. Práce v terapii může např. směřovat:

To znamená, že po hudbě může následovat diskuze, po diskuzi může následovat hudba apod. Je na muzikoterapeutovi aby vycítil, kdy použít slova a kdy použít hudbu. Je také na něm, aby pochopil, co je ve slovech a není v hudbě a co je v hudbě a není ve slovech. Často je důležité nechat pacienta vyjádřit nejen hudebně či verbálně, ale dopřát mu i moment ticha ke zpracování silného momentu např. po hudební improvizaci či bolestivé diskuzi.

Cíle muzikoterapie při práci se schizofrenními pacienty

V okamžiku, kdy pacient přijde na kliniku, tým odborníků (psychologové, psychiatři, lékaři, sociální pracovníci) stanoví cíle. Když je pacient zařazen do rehabilitačního programu, cíle jsou znovu prodiskutovány s terapeuty umělecké terapie a pozměněny, či upraveny v rámci terapie a v souvislosti s tím, jak může např. muzikoterapie konkrétnímu pacientovi pomoci.

Při léčbě schizofrenie je doporučována kombinace léků a terapie, přičemž muzikoterapie je jednou z možností. Jak jsem uvedla v motu na začátku článku, na rozdíl od léků, muzikoterapie je schopná pomoci ne-chemickou cestou. Protože má hudba tu obrovskou sílu dotýkat se všech stránek a hlubek našich emocí, nechat nám prožít kolektivní souznění hudební improvizace a poskytovat možnost sebevyjádření, když „dojdou slova“, je velmi efektivním prostředkem právě při práci se schizofrenními pacienty. Schizofrenie se kromě jiného projevuje sociální izolací, problémy s verbální a nonverbální komunikací, ztrátou kontaktů s realitou, ztrátou kontaktu se sebou samým, oploštěnými emocemi. Muzikoterapie je vyjímečný prostředek, jak pacientovi pomoci právě v oblasti jeho sociálního a emocionálního života.

Jeden z mých přátel, výborný kytarista a skladatel, trpí schizofrenií. Hraje v kapele psychiatrické kliniky v Bronxu, kde byl sám před pár lety pacientem. Jeho písničky si zpívá celá klinika. Před jedním koncertem byl neobvykle tichý a uzavřený. Když se ho ostatní ptali, co se děje, odpověděl, že opět slyší hlasy. Jeden z pacientů, který je na klinice už mnoho let a zpívá ve zmíněné kapele, se na něj podíval a řekl: „Začni hrát....však oni stichnou...“. Pacienti sami dobře vědí, jak účinná hudba může být.

Některé cíle při práci se schizofrenními pacienty:
Formát muzikoterapeutických sezení

S pacienty pracuji v individuální a skupinové muzikoterapii. Skupinu tvoří většinou 4 až 8 pacientů. Sedí se v kruhu okolo kulatého stolu, pokud je v místnosti koberec, v kruhu na zemi. Uprostřed jsou připravené tabmuríny, dřívka, různá chřestítka, bubny různé velikosti, činely, xylofony atd., zkrátka rytmické, melodické i harmonické nástroje. V místnosti je také bicí souprava a dva obrovské gongy, které jsou pro pacienty velmi atraktivní.

Sezení trvá cca hodinu a půl. Prvních 50 minut probíhá samotná terapie, pak mají pacienti 15 minut přestávku. Dalších 50 minut je věnováno poslechu hudby. Někdy si sami pacienti nosí své nahrávky. V poslechové části muzikoterapeutických skupin se velmi často diskutuje o problémech pacientů, analyzují se texty písní, či se zpívá a tančí. Tato část se tak stává ukončením terapie.

Příklady muzikoterapeutických technik

V improvizační muzikoterapii se využívá velké množství technik. Ráda bych vám představila některé z nich:

Kontaktní skladba

Tuto techniku využívám jak v individuální tak i ve skupinové muzikoterapii. Jedná se většinou o skladbu kratší, lehce zapamatovatelnou, která se zpívá na začátku či na konci sezení. Pro určitou skupinu je skladba stejná, nemění se. Zpívá ji buď muzikoterapeut sám a pacienti naslouchají, nebo ji zpívá celá skupina. To záleží na cílech muzikoterapeuta pro konkrétní pacienty. Přestože existuje velké množství literatury, své kontaktní skladby si jako většina muzikoterapeutů skládám sama. Snažím se v textu zmínit jména pacientů, nějakým způsobem je oslovuji či přizpůsobuji celou kompozici. Jedna z mých pacientek je například z Číny a umí jen velmi špatně anglicky. Kontaktní skladbu jsem tedy složila z části v čínštině a z části v angličtině. S cílem přiblížit se jejímu kulturnímu původu, skladba byla komponována v pentatonice. Když muzikoterapeut tuto písničku zpívá, je velmi důležitý kontakt s pacientem. Vždy se na něj dívám a vítám ho do skupiny. Dávám mu tím najevo, že je akceptován a že ho ráda vidím. Pro mnoho pacientů je obtížné jen opustit budovu kliniky a přejít 20 metrů do rehabilitačního centra. Touto skladbou oceňuji kromě jiného jejich přítomnost a vynaložené usílí přijít. Pacient, pro kterého se písnička zpíva má pak většinou za úkol vybrat dalšího ze skupiny, pro kterého se píseň bude opakovat. Tím, že muzikoterapeut zmiňuje pacientovo jméno a motivuje ho k interakci s ostatními, pomáhá mu získat povědomí o sobě samém a o prostředí, ve kterém je, o ostaních členech skupiny. “Teď jsem tady...s těmito lidmi...kteří jsou skuteční....kteří se mnou komunikují.“

Několikrát se mi stalo, že jsem začala skupinu bez kontaktní skladby. Pokaždé se některý z pacientů ozval a vyžádal si ji. Kontaktní skladba je rituál, který dává pacientům pocit jistoty, struktury, kterou mnozí v životě plném halucinací, bludů a paranoidních myšlenek neměli nebo nemají. Pacienti jsou často jako děti, které potřebují pravidla aby se cítily bezpečně.

Hlasová podpůrná technika

Tuto techniku používám převážně v individuální muzikoterapii. Velké množství pacientů se zajíma o harmonické nástroje jako jsou kytara nebo klavír. Často si je také volí pro svou improvizaci, aniž by měli s nástrojem nějaké předešlé zkušenosti. Jedna z technik, kterou v tomto případě využívám je hlasová podpůrná technika. Protože pacient často hraje na nástroj poprvé v životě, zvuk, který nástroj vydává, není v žádné konkrétní tónině. Je důležité pacientově improvizaci naslouchat a být schopný ho podpořit svým hlasem, vokalizovat. Tato technika není jen o zpívání s pacientem. Je o mezilidském vztahu a o tom, že každý z nás někdy potřebuje podporu. Potřebujeme někoho, kdo nás doprovodí, když si nejsme jistí. Měla jsem pacientku, která velmi ráda hrála na klavír a na kytaru. Ovšem u nástroje vydržela jen pár vteřin. Vždycky, když od nástroje utíkala, opakovala: „I don´t know....I don´t know“ (Já nevím, já nevím). Když jsem se ji snažila přesvědčit slovy: „...ale ano, to víš, že to umíš... jen hraj“, nikdy se mi nepovedlo motivovat ji, aby v hraní pokračovala. V momentě, kdy jsem začala vokalizovat a doprovodila ji svým hlasem, dívka u nástroje vydržela i pět minut.

Tato technika je o nonverbální interakci. Jsem přímo s pacientkou v tom konkrétním okamžiku...jako kdybych ji držela za ruku. Jsou to první krůčky člověka, který si je nejistý sám sebou a potřebuje oporu, aby se mohl později rozběhnout.

Verbální interakce

Na každém sezení se pacientů ptám, jak se jim daří, jak se cítí. Často z toho vyplyne diskuze na téma jejich životních útrap, problémů, přání, snů, denních starostí, jejich minulosti. Pacient ovšem nesmí zmiňovat konkrétní události (například kriminální činny, zabití), jež by mohly traumatizovat ostatní pacienty ve skupině. Je tedy velmi důležité diskuzi usměrňovat. Přesto se snažím pacientům pomoci identifikovat jejich pocity, myšlenky a vyslechnout je.

Každý pacient na klinice má svého psychoterapeuta, nebo psychologa. Bohužel se ovšem stává, že psychoterapeut má i 20, 30 pacientů a nemá na všechny dostatek času. Velmi často jsou pak muzikoterapeutické skupiny jediným místem, kde se pacienti svěřují. Muzikoterapeut se tak může stát primárním terapeutem.

Mám ve skupině pacienta, který byl jako voják ve Větnamské válce a pak v psychotickém záchvatu zabil svou matku. Často se u něj oběvují tendence o válce hovořit. V takovém případě se musím mít na pozoru a být schopná diskuzi směrovat. Po podobných spontánních projevech následuje často několikavteřinové ticho. Pak někdo z pacientů začne hrát či zpívat, ostatní se postupně přidají a následuje hudební improvizace.

Skupinové kreativní skládání

Jednou z dalších technik, která je s předchozí technikou propojena, je skupinové skládání. Když pacienti začnou povídat, nebo se svěřovat na určité konkrétní téma (bolest, psychické utrpení, smutek atd.), je důléžité téma „uchopit“. Často začnu hrát na kytaru, nebo na klavír a složím jednoduchou melodii. Vyzvu každého pacienta, aby mi řekl nějakou myšlenku, nebo pár slov (v kontextu s předchozí diskuzí), nebo to, co se mu zdá v tu chvíli pro něj důležité. To vložím do melodie. Dohromady se vytvoří píseň, která odráží ten určitý moment, ty konkrétní problémy, myšlenky, pocity. Já jako muzikoterapeut se na skladbě také podílím. Je velmi důležité být upřímný. Přestože pacienti trpí mentálním postižením, často mám pocit, že jsou schopni vidět „skrze mě“, jako kdyby měli šestý smysl.

Tato technika je o sdílení pocitů, myšlenek, uvědomění si společenství. Muzikoterapeut pomáhá pacientovi pochopit, že není sám. Sdělení, která pacienti vkládájí do písně, jsou často velmi smutná a je třeba je brát vážně. Je třeba vytvořit bezpečné místo pro pacienta i jeho bolest.

Měření a hodnocení

Měření v muzikoterapii je velmi obtížné. Pro budoucnost této profese je nicméně nutné, abychom se pokoušeli prokázat její efektivitu i v číslech. V Americe se stále provádějí výzkumy jak kvalitativní tak i kvantitativní. Díky tomu roste počet odborníků (lékařů, psychologů...), kteří muzikoterapii jako profesi začínají respektovat.

Hlavní metodou užívanou v Improvizační muzikoterapii je pozorování. Muzikoterapeut má za úkol psát měsíční hodnocení na každého pacienta, které se odevzdává primárnímu terapeutovi nebo psychologovi. Terapeuti umělecké terapie se jednou týdně scházejí, aby prodiskutovali stav pacientů a v případě potřeby pozměnili cíle či postupy terapie.

Při hodnocení pacientů se sleduje šest základních oblastí:

  1. Motorika (manipulace s nástroji, hrubá a jemná motorika)
  2. Emocionální oblast (výrazy tváře, emocionální reakce, pestrost emocionálního vyjádření atd.)
  3. Kognitivní oblast (chápavost, úsudky atd.)
  4. Sociální oblast (interakce, komunikace verbální a nonverbální atd.)
  5. Hudební oblast (hudební vnímání, tempové změny, schopnost udržet rytmus atd.)
  6. Spirituální oblast (Když se s pacientem sejdu poprvé, můžu se rozhodnout, zda jsem ochotná s ním pracovat. Ne se všemi pacienty se cítím schopna vybudovat vztah, být empatická, či otevřít své srdce jeho příběhu a umět jim pomoci.)

Na závěr bych ráda citovala Gillian Stephens Langdon: „Důležitým momentem v muzikoterapii je rovný vztah mezi terapeutem a pacientem. Není to terapeut jako výborný muzikant, který hraje nádherně pro pacienta, ale jsou to oba dva potýkající se s rytmem a „nerytmem“, hlasitými či tichými zvuky... Muzikoterapeut je zde, aby pomohl pacientovi objevit jeho vlastní zvuk – zvuk, který ho uspokojuje a který spojuje jejich vnitřní světy.“

Literatura:

článek byl rovněž uveřejněn v časopise Arteterapie