Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

Gerlichová Markéta, 2011 (rozhovor vedl Matěj Lipský)

Všichni jsou zváni, ale nikdo není nucen

Rozhovor s Markétou Gerlichovou vedl Matěj Lipský, vytvořeno pro www.muzikoterapie.cz

Co pro tebe znamená muzikoterapie?

Muzikoterapie je pro mě inspirací, tvořivou cestou, způsobem jak doprovázet a pomáhat jiným lidem. Je to také způsob jak se skrz hudbu dotýkat „krásna“ či čehosi, „co nás přesahuje“.

Pracuješ už víc jak 14 let na pracovišti Kliniky rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze. Předpokládám, že jsi nastoupila jako fyzioterapeut, jak se ti podařilo prosadit muzikoterapii na klinice?

Ano, nejprve jsem se věnovala především fyzioterapii, postupně se mi dařilo přidávat speciální pedagogickou reedukaci (trénink čtení, psaní počítání apod.) našich rehabilitantů – dospělých osob po poškození mozku – a muzikoterapii jako „třešničku na dortu“.

Zpočátku to nebylo jednoduché. Ale asi šlo o souhru více událostí dohromady.

Tím, že jsme se jako pracoviště stále více profilovali k ucelené rehabilitaci, začal být prostor pro jiné přístupy. Zároveň jsem asi před 10 lety získala příležitost studovat školu Musica Humana Josefa Krčka a toto studium mě velmi inspirovalo Rozhodně hrál roli i fakt, že jsem na kliniku již nastupovala s představou, že bych ráda propojila fyzioterapii, speciální pedagogiku a hudební vzdělání.

Jak se dívali tvoji lékařští kolegové na muzikoterapii na začátku, kdy jsi ji začala realizovat na klinice a jaké je to dnes?

Od počátku byly mezi nimi rozdíly. Někteří byli otevření těmto „alternativním“ přístupům, jiné jsem přesvědčila až konkrétními výsledky s konkrétními lidmi a někteří jsou stále nedůvěřiví. Ale celkově platí, že lékaře pracující v rehabilitaci lze řadit mezi „ty otevřenější“.

Jakým způsobem vedeš muzikoterapeutickou dokumentaci o svých pacientech? Snažíš se o to, aby např. byla srozumitelná lékařům?

Samozřejmě, ve zdravotnictví je zdravotní dokumentace velmi sledována. Snažím se, aby mé zápisy byly srozumitelné pro celý rehabilitační tým a aby se zároveň věnovaly konkrétním rehabilitačním cílům.

Můžeš uvést nějakou zajímavou kasuistiku?

Příběhů je samozřejmě celá řada - kupříkladu jedna rehabilitantka trpěla neustále úpornými, ale jednostrannými bolestmi zad bez jasné orgánové příčiny. Po několika fyzioterapeutických sériích mi ji doporučil kolega a já ji pozvala na muzikoterapeutické semináře. Díky muzikoterapii si „rozpomněla“ na trauma při násilném přeučování z levé na pravou ruku, prožila vztek, smutek, … až smíření se – a ve 30 letech se začala učit psát levou rukou. Tuto dovednost získala velmi rychle a záda již ji nebolí! Na muzikoterapeutické semináře dochází opakovaně…

Jsi jedna z mála muzikoterapeutek, které se věnují, ve světě hojně obsazenému, muzikoterapeutickému směru tzv. neuro-rehabilitační muzikoterapii. Přesto vím, že jsi zmínila, že má tento směr v ČR svoji tradici. Můžeš k tomu říct pár slov?

Již jako dítě jsem docházela do Jedličkova ústavu, kde vedla moje maminka s profesorem Střelákem pěvecký sbor s dětmi s tělesným postižením - zde jasně vidím společné kořeny. Další osobou, která se věnovala zavedením muzikoterapie při fyzioterapii spastických dětí byla paní Noemi Komrsková v dětských lázeňských léčebnách.

Pojďme k tvojí cestě k muzikoterapii. Jak se to stalo, že jsi se rozhodla touto cestou vydat?

Myslím si, že většina důležitých věcí v životě je ovlivněna více faktory. Rozhodně mě ovlivnila rodina – otec hudebník, maminka speciální pedagog – dále pak někteří učitelé při studiu hudební výchovyna PedF. UK (prof. Herden, Doc. Alena Tichá), muzikoterapeutická škola Musica Humana vedená Josefem Krčkem, povzbudivé pokroky u určitých pacientů, klientů …

Máš za sebou, jak jsi již zmínila, pětileté studium athroposoficky laděné muzikoterapeutické školy MUSICA HUMANA, kterou vedl Josef Krček. Jaký vliv na tebe mělo toto studium? Pokud se nemýlím, tak svým způsobem pokračuje dodnes :-)...

Tato škola mě velmi ovlivnila, nejvíce mě asi oslovila „zážitkovost“ výuky. To, že jsem měla příležitost začít hrát na lyru, vyrábět si sama některé hudební nástroje. Že jsem byla přivedena k tomu, abych si troufla komponovat písně, ba dokonce i hudební pohádku. Celé studium bylo spojeno s komplexní uměleckou terapií, měli jsme např. i výbornou arteterapii apod. Secvičovali absolventský koncert se kterým jsme pak vystupovali ve Švýcarsku apod. Ano, máš pravdu dodnes jsme s kolegy z této školy v kontaktu a snažíme se občas něco společně tvořit.

Nakolik tvoji práci ovlivnily anthroposofické myšlenky?

Toto je pro mě poměrně složitá otázka. Antroposofii jsem poznala již před tím, když jsem pracovala v Camphill Community v Anglii v terapeutické komunitě pro lidi s mentálním postižením. Tehdy jsem tuto filozofii poznala takzvaně „v praxi“ a byla jsem nadšena z tohoto způsobu života „spjatého s přírodou“. Český přístup k antroposofii je trošku jiný, přísnější. Během studia jsme poznala i několik lidí, kteří některé z antroposofistických myšlenek zdogmatizovali a to mi nebylo příjemné. Měli jsme štěstí, že naší školu vedl právě Josef Krček, který vždy byl a je svobodného ducha. Je to inspirativní filozofie, jistě mě ovlivnila, ale necítím se být antroposofem.

Jak jsi uvedla, vyráběli jste si vlastní hudební nástroje. Používáš některé tebou vyrobené nástroje při muzikoterapii?

Ano, používám několik mnou vyrobených ozvučných dřívek, chřestidel, vlastnoručně vykovaných železných tyčí a kravské rohy.

Anthroposofická muzikoterapie vidí hudbu jakožto prostupující všemi ostatními uměními. Nakolik tvoje práce zůstává čistě v muzikoterapii a nakolik se objevují prvky dalších umění?

Je těžké určit, co je ještě pouze muzikoterapie a co už třeba pohybová terapie s hudbou. Myslím si, že se pohybuji především na poli muzikoterapie, ale samozřejmě používám i pohyb, dramatické vyjádření či kresbu.

Díky své dlouholeté zkušenosti jsi vytvořila vlastní muzikoterapeutický model IKAPUS. Můžeš ho čtenářům trochu přiblížit...?

K vytvoření této metody mě vedla dlouholetá zkušenost jak práce s pacienty, tak zkušenost interakce se studenty i vlastní reflexe řady lidí z mých kurzů, seminářů a workshopů. Metoda krystalizovala postupně.

Jde vlastně o zdůraznění několika základních bodů (fenoménů), které jsou společné při práci jak s lidmi tzv. zdravými, tak s lidmi lehce i těžce postiženými. Aplikovatelnost metody je možná u jakéhokoliv věku, i s různým terapeutickým cílem.

I – jako invence
Každý originální nápad je v MT hodnotnější než interpretace někoho jiného. (podotýkám, že v muzikoterapii, neplatí to někdy v uměleckém provedení.

Jde o to, že většina lidí v dnešní době je zvyklá kopírovat zkušenosti jiných lidí. Takový člověk nevěří dostatečně svým schopnostem. A proto chce ukázat „jak se to má dělat“ Ale pokud mu dáme prostor a bezpečné prostředí „tvoření“, skoro každý člověk je schopen vytvořit svůj originální nápad, projev. V rámci muzikoterapie to jde velmi dobře, protože člověk může zacházet s jednoduchými nástroji, na které může hrát každý. Dále může pracovat se svým tělem, emocemi apod. Pokud se nám podaří přivést člověka k tomu, aby se nebál a opravdu začal projevovat sebe sama, většinou velmi pookřeje, získá větší sebevědomí a urazí podstatný kus cesty práce na sobě.

K – jako kreativita
Rozvíjení přirozené tvořivosti v člověku pomáhá nastartovat sebeuzdravující procesy, zažít radost ze svých schopností.

Slovo kreativita je dnes velmi známé, především v souvislosti s dětmi a jejich rozvojem.

Avšak tvořivost je důležitá i pro dospělé lidi. Ne každý má to štěstí, že může uplatnit svou tvořivost v práci. Řada lidí se cítí unavená ze stereotypních činností, které opravdu nejsou kreativní. Prvním krokem však je, uvědomit si, že tvořivost potřebujeme. A že určitá hravost spojená právě s tvořivostí je velmi stimulující a ozdravující.

A – je aktivita
Aktivita stimuluje, přispívá k cílevědomému přístupu, k řešení problémů. Velmi záleží na motivaci. Aktivita je slovo, které některé z nás možná dráždí. I přesto je velmi podstatná. Cokoliv děláme aktivně a s chutí má mnohem větší naději na úspěch. Činnosti prováděné pasivně a s nechutí nám jdou mnohem hůře, trvají delší dobu a někdy se minou účinkem.

Pokud někdo ví o svém problému – ať už zdravotním, nebo jiném – je zásadní, zda se k němu postaví aktivně či pasivně. V podstatě jde o odhodlání „něco pro to udělat“.

P – jako pohyb
Obsahem je práce s pohybem v nejširším slova významu. Pohyb je něco nám všem lidem velmi přirozeného a osvěžujícícho (pokud ho je s mírou). Člověk potřebuje nejprve najít pohyb, který je mu přirozený a teprve pak může doplňovat druhy pohybu, které mu nejsou vlastní. Může mít nějaké tělesné postižení či zdravotní oslabení, ale i v takovém případě může v upravených podmínkách svůj pohyb rozvíjet a kultivovat.

Většinou je však člověk tzv. zdravý, ale jeho psychické předsudky mu nedovolují se uvolněně pohybovat. V takovém případě však často stačí uvolnit psychické bariéry a otevře se nový zdroj energie.

U – je uvolnění
Když se člověk zbaví napětí a stresu, nejen že se lépe cítí, ale mnohdy pak podává výrazně lepší výkony. V dnešní době jsme často v napětí, „nemáme čas“ se uvolnit. Často řešíme několik věcí najednou, což nás velmi vyčerpává. Udělat si prostor jen na sebe a na svou relaxaci řada lidí vnímá jako luxus. Někteří cítí, že by to potřebovali, ale neumějí si na své vlastní uvolnění vyhradit čas. A ti nejvíc přetížení již vlastně neumějí zastavit a zklidnit se.

Protože vycházím z představy, že účinnější je dělat jednu věc pořádně a po té zas jinou věc, na kterou se plně soustředím. Také si myslím, že naučit se relaxovat je velmi důležitá dovednost vedoucí k úsporám vlastní energie. A k cestě jak zvládnout dnešní, náročný, hektický způsob života.

S – jako sebeuvědomění
U každého člověka je důležité uvědomit si sám sebe, své pocity, přání, reálné možnosti - i to, jaké je zrovna nyní jeho místo mezi ostatními. Pro zdárnou životní cestu je důležité uvědomit si své vlastní Já. Svůj způsob vnímání, prožívání, řešení konfliktu, svůj způsob vidění věcí. Pokud je člověk od mala veden k tomu, že musí vyhovět přání rodičů, učitelů, …, a nemá prostor vnímat sám sebe, často pak nepozná to nejpodstatnější, co je uvnitř něj.

Mohla bys prosím alespoň trošičku popsat, jak u tebe vypadá takové muzikoterapeutické sezení?

Samozřejmě velmi záleží na cíli terapeutické práce a na složení skupiny (pokud jde o skupinu). Ale většinou začínáme určitým „rozehřátím“ skupiny, které bývá úvodem i sondou do kondice lidí. Po té většinou pracujeme na dílčích cvičeních, které nás nepřímo připravují na hlavní část sezení, může jít o rytmické hry, zpěv, hru na muzikoterapeutické hudební nástroje, práci s emocemi apod. Pak pokračujeme v hlavní části dle cíle a na konci sezení bývá vždy určitý typ relaxace a sebereflexe (ta bývá dle potřeby i častěji).

Muzikoterapie dává prostor pro individualitu každého, takže sezení bývá dynamické a tvořivé. Platí, že „všichni jsou zváni, ale nikdo není nucen“, takže když někdo nějaké cvičení dělat nechce, má na to právo.

Každoročně vypisuješ kurz muzikoterapie, jenž čítá čtyři setkání. Pro koho jsou tyto kurzy určeny a co se frekventant na kurzu dozví? Je jádrem kurzu IKAPUS?

Tyto kurzy jsou určeny pro široký okruh zájemců. Navštěvují je jak terapeuté, kteří se snaží zavádět prvky muzikoterapie do své praxe a chtějí se dále inspirovat v tomto oboru, tak třeba studenti, kteří hledají způsob odreagování a relaxace v dnes přetechnizované době. Účastní se jich i např. učitelé z hudebních škol, kteří cítí, že hudební výchovu není dobré učit jen jako znalostí předmět a chtějí dětem předat i prožitky a chtějí se inspirovat. Často jsou součástí kurzu rodiče, kteří chtějí zavést do rodinného soužití více hudby, či IT pracovníci, kteří tímto způsobem relaxují.

IKAPUS je jistě přítomen jako můj výchozí koncept, ale jestli je jádrem, to si ještě netroufám tvrdit, dokud nebudu mít hotovou jeho teoretickou koncepci.

Kromě toho, že pracuješ s pacienty po poranění mozku na klinice se také věnuješ muzikoterapeutickým skupinám dospělých. Jak tyto skupiny vypadají, fungují a jak je možné se do nich dostat?

Tyto skupiny vznikly právě z účastníků minulých kurzů, kteří chtěli na sobě dále pracovat touto formou. A vznikly tak, že jsme se prostě domluvili s již známými absolventy a někteří přivedli své známé, kteří třeba řešili i nějaký konkrétní problém. Tyto skupiny momentálně fungují dle dohody, takže nejlepší je kontaktovat mě elektronickou poštou.

Vím, že jsi také pracovala s dětmi. Věnuješ se ještě muzikoterapii u dětí?

S dětmi a jejich rodiči jsem pracovala více jak 5 let v rodičovském centru „Nová Trojka“ na Žižkově. Šlo spíše o preventivní práci - ukázat rodičům, jakými prostředky rozvíjet rytmiku, cit pro hudbu, chuť zpívat, vyjadřovat své city – či návod pro rodiče, jak se zbavit třeba ostychu ze zpěvu.

Nyní mám na klinice jen několik dětských pacientů s poměrně složitým zdravotním stavem.

Pokud by se někdo chtěl k tobě dostat do terapie, co pro to musí udělat a je to vůbec možné?

Samozřejmě možné to je, ale záleží na tom, zda by měl zájemce potřebu pracovat individuálně či skupinově a zda by se například mohl zapojit do nějaké konkrétní skupiny či ne. Samozřejmě největším mým limitem je čas.

Rovněž přednášíš o muzikoterapii na Lékařské fakultě. Pro koho jsou tyto přednášky určeny a jak se na muzikoterapii dívají studenti medicíny?

Tyto přednášky či semináře jsou určeny pro budoucí lékaře, fyzioterapeuty a ergoterapeuty, nebo pro rehabilitační lékaře v předatestační přípravě. I mezi studenty jsou velké rozdíly v přijímání „nezvyklých přístupů“, ale celkově se otevřenost studentů rok od roku zlepšuje. Pro mě je třeba velmi zajímavé, že česky mluvící studenti medicíny, mají celkově mnohem více obav projevit „sami sebe“, než anglicky mluvící studenti. Myslím si, že je to tím, že naše školství celkově vede ke strachu ze selhání více než školství v jiných zemích a to není dobře.

Jsi předsedkyní muzikoterapeutické sekce České asociace muzikoterapie a dramaterapie, která se nyní integruje s Českou muzikoterapeutickou asociací. Jaký si myslíš, že bude hlavní úkol nově vzniklé asociace a k čemu by měla sloužit?

Mezi hlavní úkoly nově vzniklé asociace bude rozhodně patřit nalezení společné řeči různých proudů muzikoterapeutických škol a jejich představitelů, zavedení kvalitní normy pro vzdělávání a zázemí oboru muzikoterapie, domluva a prosazení profesních standardů a etických principů profese – a také se naučit být tolerantní, otevření a transparentní. Rozhodně jde o velký objem úkolů. Tato asociace by měla být oporou a zázemím pro praktikující muzikoterapeuty, rádcem pro studenty tohoto oboru a v neposlední řadě zárukou pro klienty.

Zároveň jsi jednatelkou za Českou republiku v Evropské muzikoterapeutické konfederaci. Co to obnáší a jak se na nás v Evropě dívají? Co je zajímá?

Tato funkce obnáší především zastupování ČR v této organizaci a její reprezentaci. V Evropě má ČR ještě stále „dobré hudební jméno“ – všichni mluví o Dvořákovi, Mozartovi v Praze apod.

Nedávno jsi se vrátila z kongresu EMTC ve Španělsku, můžeš v několika větách shrnout hlavní myšlenku tohoto setkání a také tvé dojmy...

V pořadí 8. Kongres EMTC byl přichystán pracovní skupinou hostící země – kterou bylo Španělsko – pod vedením Dr. Patricie Sabatella v prostorách University filosofie a literatury ve starobylém pobřežním městě Cadiz. Na kongresu se po pět dní v šesti paralelně běžících programech - přednáškách, symposiích, kulatých stolech, workshopech, … účastnilo cca 500 lidí z celého světa (Austrálie, Jižní Korea, USA apod.). Program byl velmi různorodý s důrazem na svébytnost oboru muzikoterapie a pestrost různých přístupů, cest a kulturních odlišností.

Z témat přednášek též vyplynulo, že stále mezi hlavní světové i evropské proudy patří muzikoterapeutická psychoterapie. Dalším silným proudem je muzikoterapie v neurorehabilitaci, dále muzikoterapie ve speciální pedagogice, muzikoterapie v gerontologii, anthroposofistická muzikoterapie apod. V dalších letech bude pozornost EMTC zaměřena mimo jiné na kvalitní vzdělávací programy a výzkum a též standardizaci požadavků profese muzikoterapeuta.

Česká republika se díky tobě zařadila do skupiny zaměřené na muzikoterapeutický výzkum. Co to přesně pro nás znamená a co to obnáší?

Pro nás to především znamená otevření možností a zapojení se do výzkumných prací, které se v Evropě řeší. Určitě jde i o koordinaci výzkumných záměrů, aby se stejné téma neřešilo třeba ve Finsku, když již ho například v Litvě zkoumali.

Samozřejmě řada uměleckých terapeutů tvrdí, že nepotřebujeme výzkumy – ale já si to nemyslím. Zvlášť při působení na 1. LF UK a ve zdravotnictví cítím, že potřebujeme jít dál a mít poznatky a argumenty se kterými můžeme obhajovat svůj způsob práce.

Rovněž jsi nedávno byla přednášet o muzikoterapii v Turecku v rámci projektu NATO. O co šlo?

Byla to nesmírně zajímavá akce, neboť tato organizace připravuje i preventivní programy. Název sympozia zněl: “Nové terapeutické přístupy čelící negativním efektům terorismu” a podnázev “Muzikoterapií proti terorismu”. (NATO ADVANCED RESEARCH WORKSHOP „New Therapy Approaches in Countering the Negative Effects of Terrorism“, "Music Therapy Against the Negative Effects of Terrorism“)

Tohoto sympozia se zúčastnili přední odborníci z oblasti muzikoterapeutického výzkumu, praxe i teorie (např. Z USA Prof. Dr. Dr. Gene Behrens, z Velké Británie Dr. Julia Sutton, ze Švýcarska MT Heidi Fausch a další). Program byl rozdělen na teorii z oblasti muzikoterapie, nejnovější výzkumy, klinickou praxi a uměleckou terapii obecně. Ze sympozia pravděpodobně vzejde (kromě sborníku) založení magisterského studia na univerzitě v Ankaře a též zrod muzikoterapeutické jednotky ve vojenské rehabilitační nemocnici v Ankaře. Aktivní účastnící sympozia byli požádáni, zda by se podíleli na rozvoji tohoto oboru v hlavním městě Turecka.

Panovala nějaká speciální bezpečnostní opatření v rámci tohoto projektu pod záštitou NATO, po dobu konání konference?

Nevím, neměla jsme čas se o ně příliš zajímat. Ale je pravda, že si každého vyzvedli již na letišti a stále s námi byli vojáci v civilu a zvláště při večerní prohlídce Ankary jsme se cítili jejich všudypřítomností chráněni.

Vím, že jsi se nedávno vrátila ze zajímavé zahraniční stáže. Pověz prosím o co šlo a poděl se opět hlavní dojmy...

Šlo o týdenní stáž v univerzitní nemocnici v Lovani (Leueven) v Belgii, která spadá pod starobylou univerzitu tamtéž. Hlavní dojmy jsou asi takové, že muzikoterapie je v Belgii brána na roveň všech ostatních terapií (což u nás ještě ani náhodou) a že má jejich nemocnice 8 muzikoterapeutů a 6 plně zařízených muzikoterapeutických sálů.

Díky za rozhovor!

Těšilo mě!