Informace

Zveřejnění nekomerčně zaměřených informací je i nadále zdarma, avšak zveřejnění informací o komerčně laděných kurzech a workshopech je od 1. 11. 2008 zpoplatněno. Info na e-mailu matej@muzikoterapie.cz

Lipský Matěj, 2011 (rozhovor vedla Veronika Andělová)

Rozhovor o muzikoterapii s Matějem Lipským

Rozhovor s Matějem Lipským vedla Veronika Andělová v rámci své bakalářské práce s názvem: „Současná situace v oblasti autismu očima českých muzikoterapeutů“ (Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra speciální pedagogiky 2011)

Matěj LipskýMatěj Lipský – vystudoval psychologii na Pedagogické fakultě UK a dále oborové studium speciální pedagogiky (tamtéž). Státní doktorskou zkoušku z teorie muzikoterapie absolvoval u německého Prof. Wolfganga Mastnaka. Je absolventem psychodynamicky orientovaného výcviku typu SUR se zaměřením na arteterapii. Pracuje jako muzikoterapeut v Dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze, v Integrační MŠ Sulanského a v hloubětínském Paprsku. Dále jako hudební supervizor v DÚSP Tloskov a DSS Vlašská. Přednáší muzikoterapii na Pedagogické fakultě UK. Je předsedou České muzikoterapeutické asociace a jednatelem ve Světové federaci muzikoterapie (WFMT).

Jak jste se k muzikoterapii (MT) dostal?

„Muzikoterapie mi vstoupila do života díky náhodě. Po střední škole jsem se dostal na soukromou školu, kde jsem úspěšně složil zkoušky do hudebního ateliéru. Žel paní sbormistryně tehdy z uchazečů přijala pouze dva lidi, a tudíž ředitel dané soukromé školy rozhodl, že daný obor neotevře. Jako kompenzaci mi tehdy nabídl, že si můžu vybrat jakýkoliv jiný ateliér a vstoupit do něj bez přijímacích zkoušek. Já tehdy volil psychologicky orientovaný obor poradenství, který mě zaujal díky nabídce předmětu muzikoterapie. Název se mi zalíbil a tak jsem byl velice zvědavý, co to je. Záhy jsem pochopil, že mě tento, pro mě nový obor, velice baví. Proto jsem následně na VŠ vystudoval psychologii a s ní souběžně speciální pedagogiku, kde byla muzikoterapie rovněž v nabídce a navíc se z ní dala udělat státní zkouška. Volba dalšího životního směřování tedy byla jasná.“

Co podle Vás muzikoterapie je?

„Na první pohled jednoduchá otázka, ale odpověď je složitá. Vezmu to oklikou, když absolventi prvního běhu postgraduálního studia Edukační muzikoterapie končili, jejich odpověď na tuto otázku zněla, že v podstatě „už nemají tušení“… považoval jsem to za dobrý výsledek. Neexistuje totiž jednotná definice. V praxi to vypadá tak, že co autor modelu, co škola, ba dokonce, co jednotlivý muzikoterapeut, to odlišný pohled na definování. Za dobu své praxe jsem si našel to, co je mi blízké a sice: muzikoterapie se odehrává vždy na základě vztahu mezi terapeutem a klientem, případně klienty. Do tohoto vztahu vstupuje hudba, ale též nejrůznější zvuky nehudební a vše dohromady směřuje k naplnění terapeutického cíle.“

Jaké je Vaše vzdělání v oblasti MT?

„Velmi často říkám, že jsem tzv. samozvaným muzikoterapeutem. Mám sice magisterskou státní zkoušku z muzikoterapie u Mgr. Tomáše Procházky (Katedra speciální pedagogiky UK) a doktorskou státní zkoušku z muzikoterapie u německého prof. prof. Dr. Dr. Dr. Dr. Wolfganga Mastnaka (tamtéž), nicméně nemám vystudovanou Edukační muzikoterapii (EMT) ani jiné akreditované vzdělání v určitém muzikoterapeutickém modelu. Kdysi jsem totiž volil, zda odjedu muzikoterapii studovat do zahraničí nebo něco zkusím vybudovat v ČR. Nakonec jsem se díky rodině rozhodl pro druhou variantu. Tudíž jsem sice jedním ze zakladatelů EMT, ale sám jsem tímto postgraduálním vzděláváním neprošel. Místo toho jsem se vydal na cestu psychoterapie a mám za sebou dvouletý kurz Neverbálních technik u Jitky Vodňanské, roční Pesso-Boyden u Yvonny Lucké a pětiletý výcvik typu SUR se zaměřením na arteterapii u Heleny Strnadlové a Johana Pfeiffera. Pak samozřejmě řadu stáží v muzikoterapeutických zařízeních po celém světě a víkendových kurzů zaměřených na muzikoterapii.“

Kde všude působíte (zařízení, organizace)?

„V současné době tak trochu proplouvám skoro všemi věky života člověka a celou škálou postižení, traumat či životních problémů, které se u mých klientů objevují.

S kojenci a batolaty, ale též předškoláky pracuji v Dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze - Krči. S předškoláky v integrační MŠ Sulanského v Praze – Háje. Se školáky ale i dalšími klienty ve své privátní praxi. S adolescenty a dospělými jako hudební supervizor v DÚSP v Tloskově u Neveklova a jako muzikoterapeut v Paprsku v Praze – Hloubětíně. Se starými lidmi pak nově v Domově důchodců v Praze – Kobylisích. Rovněž se věnuji intervizi muzikoterapie v DSS Vlašská na Praze 1.

Kromě toho vyučuji muzikoterapii na Pedagogické fakultě UK. Vedu zde EMT při Katedře speciální pedagogiky a externě vyučuji rovněž na TU Liberec, kde při Katedře speciální pedagogiky rovněž probíhá EMT pod vedením Jitky Pejřimovské.“

S jakými názory na MT se nejčastěji setkáváte (pracovníci zařízení, rodiče, odborníci)?

„Nejčastěji, že je to něco milého, co zpříjemňuje život nejen klientům ale i dalším lidem. Např. rodičům, kteří jsou při terapii často přítomni, zaměstnancům jednotlivých oddělení, kde muzikoterapie probíhá, asistentům klientů apod. S kladným přijetím se rovněž setkávám u lékařů, psychologů, logopedů a fyzioterapeutů, s nimiž často spolupracuji. Velice mě těší, že muzikoterapeutické zprávy, které spadají do komplexní rehabilitační péče o klienta, jsou velice důležité nejen pro samotného klienta či jeho zákonné zástupce, ale i pro celý tým lidí, kteří se danému klientovi věnují.“

Jak vnímáte spolupráci s ostatními odborníky (jiné profese než muzikoterapie – např. lékaři, speciální pedagogové, psychologové apod.) a jejich informovanost ohledně MT?

„Možná mám štěstí na lidi, ale zatím se mi nestalo, že bych narazil na někoho, kdo by muzikoterapii jakožto oborovou disciplínu nějak znevažoval. Právě naopak, muzikoterapie je vnímána jakožto účinná podpůrná terapie a někdy je dokonce centrální. To znamená, že právě muzikoterapie určuje běh dalších událostí. Většinou je to u klientů, kteří na nic jiného než na muzikoterapii nereagují. Pravdou je, že v některých zařízeních nefunguje tým, kde by se pravidelně scházeli všichni odborníci a prodiskutovali jednotlivé případy klientů. Nicméně i zde, kde si to člověk musí vše oběhat sám, se vždy setkávám s kladnou reakcí a zájmem o práci, kterou s klientem dělám, cíle které se snažím muzikoterapií naplnit apod. Funguje to i mimo „hranice zařízení“. Např. nedávno mě oslovila paní doktorka z foniatrie, že jí zajímají výsledky z muzikoterapie u některých společných klientů. Tyto výsledky chce dát do kontextu objektivních vyšetření, které se u nich provádí.“

Spolupracujete i s dalšími muzikoterapeuty v ČR nebo v zahraničí? Jak vaše spolupráce vypadá?

„V roce 2008 jsme spolu s kolegy založili Českou muzikoterapeutickou asociaci (CZMTA). Tvoří ji 12 předních českých muzikoterapeutů. Společně se scházíme cca 4x do roka a mimo to se každý týden zásobujeme vydatnou e-mailovou korespondencí. Snažíme se připravit podklady pro legislativu a nejen to. Cílem je především profesionalizace muzikoterapie v ČR. Tzn. vymezení profesních standardů, tvorba etického kodexu apod. Mimo to se snažíme podporovat lidi, kteří se muzikoterapií zabývají. Tj. nabídka supervizí či intervizí jejich práce, konzultace, stáže apod. Zatím sice nejsme otevřeni pro veřejnost, ale v příštím roce by se to mělo změnit. Mimo to jsme započali proces integrace s jinou asociací, a sice Českou asociací muzikoterapie a dramaterapie a dále se snažíme podporovat Sekci muzikoterapie při ČPS při LSJEP.

Mimo to jsme členy WFMT a EMTC. Zde tedy rozvíjíme spolupráci se zahraničím. Jezdíme na konference a přednášíme po celém světě. Budu-li mluvit za sebe, tak v loňském roce jsem přenášel na konferenci v Kobe v Japonsku a letos jsem se zúčastnil Světového kongresu muzikoterapie v Soulu v Jižní Koreji.

Velice blízkou spolupráci jsme navázali se zakladatelem Kreativní muzikoterapie Clivem Robbinsem, který v loňském roce např. přednášel pro studenty EMT.

Spolupráce tedy funguje nejen v regionálním měřítku, ale též v celosvětovém.“

Praktikujete MT vlastní nebo podle nějakého naučeného muzikoterapeutického modelu?

„Na základě své cca 13 leté praxe jsem vytvořil vlastní model nazvaný Podpůrná vývojová muzikoterapie (SDMT – Supportive Developmental Music Therapy). Popsal jsem jej v rámci své diplomové práce na Katedře psychologie Pedagogické fakulty UK a teď je součástí mé disertace. Měl by vyjít i knižně, ale ještě nevím přesně kdy. Pravděpodobně v roce 2013.“

S jakým typem klientů nejčastěji spolupracujete?

„Na muzikoterapii se velice často setkávám s lidmi s PAS, s mentálním postižením, s tělesným postižením, s dětmi s ADHD, s vývojovým postižením, s poruchou komunikačních schopností, s lidmi po prožití traumatických životních situací a s dalšími. Často také pracuji s klienty s kombinovaným postižením nebo s lidmi, kterým nebyla určena nějaká diagnosa, ale objektivně nejsou v pořádku, jen nikdo neví, co jim vlastně je.“

Jak dlouho obvykle MT trvá? A jak často ji provádíte?

„Je to různé. U individuální muzikoterapie v průměru 30 – 45 minut – dle potřeby a možností klienta. U skupinové 45 – 60 minut. Někdy i déle. Pokud jde o přímou práci s klienty, tak 1x týdně. Pokud jde o supervize a intervize lidí, kteří muzikoterapii dělají, tak 1 – 2x za měsíc.“

Popište mi, jak vypadá vaše obvyklé muzikoterapeutické sezení? Skupinové – individuální

„Každé sezení je jiné. Vždy vycházím z povahy a potřeby klienta a z cíle terapie. Podle toho potom volím metody a řadím za sebou techniky. Co je však vždy stejné, je „rituál“ začátku a konce - tedy něco, co se vždy opakuje. Díky tomu vytváříme prostor pro pocit bezpečí a jasně orámujeme strukturu muzikoterapeutického sezení.“

Jestliže je klientem člověk s autismem (PAS), měníte strukturu muzikoterapeutického sezení? Spatřujete rozdílnost ve struktuře muzikoterapeutického sezení u klientů s autismem a klientů s jiným postižením? Pokud ano, řekněte v čem. (skupinové – individuální)

„Přiznám se, že jsem měl jen naprosté minimum lidí s PAS přítomné ve skupinové muzikoterapii. Často to byla skupina lidí s mentálním postižením, do které byl integrován jeden klient s autismem. Vzpomínám si na jednoho, který většinu setkání seděl v rohu místnosti a pozoroval dění ve skupině a až po roce se aktivně zapojil. Program, který tato skupina měla, byl založen na opakování jednotlivých technik každé sezení s malými obměnami. Myslím si, že to pro klienta s PAS bylo bezpečné a proto se zapojil. Přesto jsem nikterak zvlášť strukturu sezení pro něj neupravoval.

Nejčastěji však pracuji s lidmi a hlavně dětmi s PAS při individuální muzikoterapii. Zde vytvářím strukturu na základě muzikoterapeutického cíle a potřeb dítěte. Vycházím vždy z konkrétního setkání s klientem a šiji mu muzikoterapii „na míru“. Poté, co se vytvoří struktura, tak ji dlouhou dobu neměním. Z počátku je tedy pro klienty s PAS mé pojetí muzikoterapie možná trošku ohrožující, ale posléze se zde cítí naprosto bezpečně. Jednak se vyvíjí vztahová rovina a dále vytvořenou strukturu znají, a tudíž jim to přináší pocit bezpečí.

Jednu věc však při terapii dětí i dospělých s PAS využívám vždy a to je jednak hra na triangl. Což mi jednou poradil vynikající hudebník a muzikoterapeut Josef Krček. Zde se velice často soustředí i ti klienti, kteří jsou neskutečně hyperaktivní, a dále pak používám muzikoterapii v kombinaci s hrou na vodu. Vyšel jsem z poznatku významné muzikoterapeutky Jitky Pejřimovské, která si všimla, že hudba, kterou lidé s autismem hrají, zní často jako voda a že ona sama začala vodu při muzikoterapii využívat a velice se jí to osvědčilo. Zkusil jsem to také a měl jsem s tím velice dobré výsledky. Navíc jsem si povšiml jedné věci, že děti s PAS při kontaktu s vodou byly „normální“ nebo „částečně normální“. Na základě tohoto zjištění jsem se ptal v různých zařízeních, kde se věnují dětem s autismem, jak se projevují tyto děti, když jsou např. v moři nebo v bazéně a i zde mi bylo odpovězeno, že jsou jiné. Jako by některé autistické rysy při kontaktu s vodou ustoupily do pozadí nebo se na chvíli vytratily. Často na svých přednáškách říkám, že by stálo za to udělat na toto téma výzkum. Myslím si, že ten, kdo to udělá a popíše na základě pevných statistických dat, učiní veliký objev a pravděpodobně o tom pak bude přednášet po celém světě. Žel zatím to nikdo nezkusil a já na to nemám čas.“

Jak jste se dostal ke svému prvnímu klientu s PAS?

„Prvního klienta s PAS jsem potkal díky intervenci jedné logopedické ambulance. Paní logopedka mi „poslala“ dítě, které nemluví a vyhýbá se i jakékoliv formě alternativní komunikace. V podstatě jsem netušil, že půjde o klienta s PAS, ale už v diagnostické fázi se moje hypotéza potvrdila.“

Jak dlouho obvykle trvá, než s klientem s PAS navážete určitý interaktivní vztah?

„To je individuální. Nicméně vztah se vyvíjí už od prvního momentu, kdy se s klientem potkáte. Vztah je potřeba neustále budovat a starat se o něj. Obzvlášť u dětí s PAS, kde bývá často sociální bariéra. Často až po roce či více se dostaneme k „hlubším“ muzikoterapeutickým intervencím, které se již musí opřít o pevný vztahový rámec. Což je někdy obtížné, obzvlášť je-li narušeno vnímání sociálních vztahů. Přesto i zde vztahový rámec existuje a vzniká od prvního kontaktu!“

V jakých oblastech při muzikoterapeutické práci s jedinci s PAS pozorujete nejčastěji změny?

„Nejčastěji je to v oblasti soustředění a komunikace.“

Co považujete za váš dosavadní úspěch?

„To, že dělám práci, která mě baví. Asi byla otázka myšlena na muzikoterapii a její výsledky. Nicméně ty já nepovažuji za osobní úspěch, neboť nikdy nevím, zda posun klienta je dán pouze muzikoterapií nebo dalšími okolnostmi. Mám samozřejmě radost z toho, když se člověku daří lépe, když dokáže zpracovat svá trauma nebo rozhýbat nehybné končetiny apod. Ale to nemusí být mojí zásluhou. Já jen vytvářím prostor pro to, aby si člověk dokázal pomoci sám.“

V čem vidíte rozdílnost prvního sezení od ostatních?

„První sezení je výjimečné tím, že se s klientem setkáváte poprvé. Je to nová zkušenost nejen pro vás, ale i pro klienta. Oba dva netušíte, co vás čeká. Někdy je dobré se oprostit od všech anamnéz a nálepek daných diagnosami a setkat se pouze s člověkem, který k vám přijde. Je to vhodné i pro tvorbu vaší diagnostiky. Být od všeho oproštěn umožňuje volit cíl terapie bez ovlivnění. Pak si však samozřejmě musíte doplnit vše, co jste zde záměrně opomněli.

Musíme si uvědomit, že k nám klient přichází poprvé nastaven tak, jako když jde k lékaři. Trochu se bojí a neví, co ho čeká. U dětí může být přítomna obava, zda jim nebudeme píchat „hudební injekce“. Teď trochu přeháním, ale v zásadě je to tak. Je zde přítomno něco, co již na druhém muzikoterapeutickém sezení není. Jakési nesmělé očekávání, krok do neznáma. To obzvlášť platí u dětí s PAS. Je to setkání s něčím, co pro ně zatím nemá jasnou strukturu a tudíž je to „nebezpečné“ nebo „neuchopitelné“.

Od srovnání mezi prvním sezením a dalšími se často odvíjí prezentace úspěšných muzikoterapeutických intervencí na kongresech. Např. prezentace školy Nordoff & Robbins na konferencích, ale též při výuce studentů, spočívá v tom, že přednášející pouští videa klientů. Vždy ukáže první sezení a pak následující. Zde je totiž nejlépe vidět vývoj. Tedy to, kam se klient posunul. Dám svůj příklad z praxe. Do muzikoterapeutické místnosti vletěl chlapeček ve věku 6 let s PAS. Byl velice hyperaktivní a měl tendenci k sebepoškozování. První sezení vypadalo tak, že v místnosti vydržel 10 vteřin a pak opět „vyletěl“ ven. Následující sezení už celé probíhalo v místnosti a bylo hudební.“

Uvažujete i o tzv. diagnostické fázi MT? Pokud ano, jak vaše diagnostická fáze vypadá, podle jakého „klíče“ se orientujete?

„Pro mě je diagnostická fáze muzikoterapie ohraničena v průměru 5 sezeními. Někdy i více, je-li to potřeba. Rozhodně nedělám závěry po prvním sezení. To je, jak už jsem řekl, zcela specifické. Během diagnostické fáze se snažím seznámit nejen s klientem, ale i s jeho anamnézou, jeho oficiální diagnosou a všemi dostupnými dokumenty od vyšetření u lékařů, psychologů a speciálních pedagogů až po další zprávy od dalších odborníků, kam klient dochází. Jinak se zabývám nejen oficiální diagnosou, ale vytvářím si i tzv. individuální - svoji vlastní diagnotiku. Ta se odvíjí od hudebních dovedností, přes emoční projevy až po kognitivní, motorické a další schopnosti v hudebních situacích. A sleduji rovněž naplňování vlastních hypotéz o případném cíli terapie, jakož i možné kontraindikace.“

Zvažujete tedy možné kontraindikace MT při práci s konkrétním klientem. Jaké by mohly kontraindikace MT být?

„Ano. V podstatě to je náplní diagnostické fáze, kdy se vidím s klientem 5 sezení a přemýšlím, zda je pro něj muzikoterapie vhodná. Zda není něco, co by mu pomohlo lépe. Zda mu to neubližuje, nevadí apod. Kontraindikace jsou individuální a obecné, ale na ty já moc nevěřím. Takže spíš se vždy zabývám těmi individuálními. To je, co konkrétně u tohoto klienta není vhodné a zda neubližuje nějaký prvek muzikoterapie či muzikoterapie jako celek.“

Vypracováváte si muzikoterapeutický plán před realizací MT? Pokud ano, jak vypadá?

„Určitě ne v písemné podobě. Většinou se plán po diagnostické fázi u mě odvíjí na základě všech zjištění o klientovi a vychází z již vytvořené struktury proběhlých muzikoterapeutických sezení. Plán je často opřen o průběžnou dokumentaci a vytvářím si ho spíš v hlavě. Nicméně, každý klient je jiný a většinou naplánované musím mnohokrát předělat, upravit a někdy dokonce úplně změnit.“

Vedete si nějakou dokumentaci (zápisy, nahrávky – video, audio) a pokud ano, jak tato dokumentace vypadá?

„Vedu si v podstatě vše, co bylo vyjmenováno; tj. zápisy, audio i video nahrávky. Nahrávky archivuji na externí HD a jsou přísně vázány dohodou o mlčenlivosti. Tudíž nejsou veřejně publikovány. Pokud bych k tomuto kroku směřoval, např. z důvodu konference, jsou následně sestřihány a na základě konkrétního písemného souhlasu teprve prezentovány. Písemná dokumentace se dělí na neoficiální (moje zápisy po každé terapii) a oficiální – jasně strukturovaný dokument.“

Máte čas na analýzu této dokumentace?

„Pravdou je, že jsem někdy po celém dni plném terapií tak unavený, že nemám energii napsat si, co jsem ten den dělal nebo si sednout k videozáznamům a dělat jejich analýzu. A musím říct, že to je většinou špatně, protože pak se mi stane v průběhu další terapie, že si v půlce uvědomím, že to a to už jsem dělal a už od začátku jsem mohl navázat dál. Jak píší ve své knize Praško a Možný, opravdu lepších výsledků vykazují terapeuti, kteří si poctivě vedou dokumentaci. A ani se tomu nedivím.

Nicméně za vděk často beru radu od nedávno zesnulé dramaterapeutky Blanky Kolínové. Ta nám na supervizích dala radu, abychom si vždy napsali alespoň jednu větu. To je totiž geniální nápad. Protože když už si člověk najde čas, aby napsal tu jednu větu, většinou nezůstane u jedné věty.

Co se týče analýzy videozáznamů, tak tu provádím většinou pouze v případech, kdy dojde v průběhu terapie k něčemu nečekanému. To může být cokoliv, od zásadního zvratu v terapii po poslech autenticity hudební výpovědi klienta.“

Pokud dokumentaci vedete, k čemu dále slouží, kromě informací pro vás samotného?

„Dokumentace, kterou si vedu, pak slouží jako podklad pro oficiální dokumentaci, kterou většinou zpracuji na vyžádání rodičů či zařízení kde pracuji anebo na základě pravidelného zakládání dokumentace z oblasti muzikoterapie do spisu klienta. Často také na vyžádání SPC nebo PPP či na žádost lékařů, psychologů, speciálních pedagogů apod. Samozřejmostí je výstupní zpráva po ukončení terapie.

Důležité je napsat zprávu tak, aby byla obsahově bohatá, formálně správná a aby nebyla zneužitelná. Např. rodiči dítěte u rozvodového soudu.“

Pracujete pod supervizí?

„Ano. Dokonce mám více supervizorů. Pro různé oblasti mé práce. Supervizi vnímám jako podpůrný vztah, který pomáhá nejen mě, ale i mým klientům. V podstatě si nedovedu svoji práci bez supervize představit.“

Jakým způsobem a kdy se rozhodnete pro celkové ukončení muzikoterapie u konkrétního klienta s PAS?

„Nejčastěji končí terapie tím, že klient opustí zařízení, pro které pracuji. Nebo když je muzikoterapie pro klienta nevhodná či dokonce kontraindikována. K ukončení terapie se také rozhoduji tehdy, když vím, že jiná terapie či metoda by klientovi pomohla rychleji a efektivněji.

Samozřejmě k ukončení směřuji také tehdy, když je dosažen cíl terapie. Ale je dobré si uvědomit, že když naplníme jeden cíl, může se objevit nový a třeba ještě důležitější. Muzikoterapie je dlouhodobý proces práce s klientem. Nejde tedy o jednorázovou intervenci. Zde pak někdy hrozí riziko přílišného navázání klienta na terapeuta, takže někdy ukončím terapii také na základě vhledu supervizora, že navázání klienta na mě, jakožto terapeuta, je pro klienta již kontraproduktivní či dokonce nezdravé. Někdy nejde o samotného klienta, ale třeba o jeho rodiče apod.“

Děkuji za rozhovor